Policistka

se nesnažila schovávat. Když si všimla, že k ní David kráčí, vystoupila z auta a šla mu naproti. „Jestliže jste tady,“ usmál se David, „pak musí náš dům hlídat někdo jiný.“
Nevyhnula se odpovědi, ani neodporovala: „Jistě.“
Přikývl. „Snad jsem rád,“ řekl. A pak svraštil čelo: „Myslel jsem na to, co jste říkala. Myslíte, že Rachel Chindlerová opravdu přešla na stranu teroristů?“
„Je to možné, doktore Yanami.“
„Ale je to sakra podivné,“ řekl a hledal výraz, který by definoval tuto podivnou situaci, ale nemohl ho nalézt. Pak odpověděl na vlastní nevyřčenou otázku: „Koneckonců žijeme v podivné době. Každý může zešílet a stát se zločincem.“
„Každý ne, doktore Yanami.“ Malá policejní seržantka pohlédla vzhůru na něj s hřejivým pochopením. „Vy a vaše babička jste osoby, které se mohou o Stephena postarat. Musím říct, že jsem odvolala jiného důstojníka, když jste přišel domů, abych byla dole na ulici, kdybyste mě potřeboval. Nechci chlapce hned konfrontovat s policií.“