V průběhu

jednání si Jan-Erik Olsson vyžádal (a dosáhl) propuštění trestance Clarka Olofssona, který se k němu v bance připojil a podílel se na hlídání rukojmích. Během dlouhého období zajetí se rukojmí začali identifikovat s případem svých věznitelů. Jeden dokonce řekl při telefonickém rozhovoru s premiérem Olofem Palmem: „Lupiči nás chrání před policií.“ Po osvobození, se všichni rukojmí snažili svým věznitelům pomoci. Jedna z žen si dokonce vzala Clarka Olofssona.
Stockholmský syndrom se neomezil pouze na tuto událost či na Švédsko. Bývalí rukojmí na různých místech navštěvují své věznitele ve vězení nebo pro ně dokonce zakládají fondy na obranu. Bývalá rukojmí vyslýchaná po akci vypovídala, že by v případě policejní ozbrojené akce poslouchala rozkazy teroristů a ne policie. K tomu dochází, i když původní zločin nemá v pozadí politické nebo idealistické motivy, ale jedná se o prostou bankovní loupež, jako tomu bylo ve Stockholmu. Platí to však mnohem víc, když teroristé mají pro své akce jakýsi principiální podklad. Rukojmí získají pocit, že oni a teroristé jsou ve stejném postavení, spíš jako oběti.