Nepředpokládám,

„ že je něco nového?“ Ale David nepotřeboval odpověď. Kdyby se něco nového stalo, jistě by mu to už řekla. Rozhlédl se kolem. Zachytil pohled své babičky, která mířila z bufetu k bráně. Uždibovala z jednoho velkého dortu, druhý držela v pohotovosti v levé ruce, stále ještě zabalený do papíru.
„Nemyslím, že by někdo z nás dával vinu paní Chindlerové,“ řekla náhle seržantka. „Pochybuji, že kdokoli z nás může vědět, jak by se choval v jejím postavení.“
„Já ji z ničeho neviním. Vůbec,“ prohlásil David zdvořile. „Je to hodná žena, seržantko. A nepochybuj i o tom, že ten, jak jste to nazvala… stockholmský syndrom? Že má určitý smysl. Na světě kolem nás je tolik špatných věcí, že my všichni musíme připustit, že se můžeme stát spolutvůrci zla.“
„Ale vy ne, doktore Yanami,“ řekla žena vážně a hleděla někam za něj. „Asi už jdou. Jdu zpátky do svého auta a budu vás sledovat domů. Buďte opa…“ Utnula větu a usmála se na něj. „Chtěla jsem říct opatrný. Není to hloupé? Dokonce ani nevím, nač byste si měl dát pozor!“
Co máte říct chlapci, jehož matku unesli vyšinutí vrazi? Zvlášť když jeden ze zabijáků je váš vlastní synovec. Ale když chlapec prošel bránou na horké havajské slunce a nesl si plátěnou leteckou tašku s obrázkem Kačerů z Kačerova, jak surfují na severním pobřeží Oahu, David neměl starost, co by mu řekl. Kuši převzala iniciativu. Neřekla nic, ale objala chlapce silnými pažemi, pak ho pustila, vzala jeho vak a postrčila ho k čekajícímu autu.
„Davide,“ rozkázala, „teď pojedeni. To dítě – hmm – je vyhladovělé k smrti z toho jídla, co podávají v letadle. Doma mu dáme něco dobrého.“