Kušino

Chvilku bylo slyšet v místnosti jen tlumený zvuk televize a Kušino jednotvárné hučení. Stará žena vstala. „Vypadá to moc špatně,“ řekla vážně. „Ale musíš doufat, že se to obrátí v dobré. Jdu pro tu sůl, co zapomněl David.“
Kuši považovala sama sebe za dobrou řidičku, ale David zastával opačný názor. Že jí vydal klíčky od auta bez protestů, jen dokazovalo, jaké má starosti. Když Kuši zatáčela na dálnici, všimla si modré dodávky, stojící v boční ulici. Nijak ji nepřekvapilo, že se rozjela za ní. Zamyšleně si pro sebe něco mumlala a mířila přímo do nákupního centra. Nejela rychle. Svědomitě zastavovala na světlech, jakmile naskočila oranžová, takže na ni dva tři řidiči zatroubili. Dala se sledovat tak snadno jako kterákoliv jiná stará paní. Nákupní centrum zabíralo celý blok; obchody obklopovaly desítky metrů parkovacího prostoru. Kuši zajela na parkoviště proti velkému hotelu na kopci a pomalu jím projížděla. Zpomalila u každého volného místa, jako by se rozhodovala, zda zastaví právě tam, a pak pokračovala dál. Ve zpětném zrcátku viděla, že ji v uctivé vzdálenosti sleduje dodávka. Když byla asi v půlce bloku, zrychlila, vyjela z parkoviště a v hustém provozu přejela ulici. Rychle zahnula za roh, vjela na parkoviště u hotelu a zajela na volné místo hned vedle velkého nákladního auta.