Žena

se zatvářila opovržlivě. Ale za chvilku se už netvářila nijak, protože zmizela. Objevil se za ní obrovitý muž a odsunul ji stranou. Byl to bledý obézní chlap stejně velký jako Kuši. Na sobě měl montérky spuštěné pod vypouklým břichem. Nahoře neměl nic s výjimkou kůže zbarvené jako javorový sirup. Chvíli Kuši studoval odhadujícím pohledem. „Ne, vy nejste od policie,“ řekl nakonec. „Ale my tak jako tak nic nevíme.“
Kuši vzdychla a přehrabala lýkovou kabelu. Vytáhla dvaceti-dolarovku. „Mluvte vážně,“ odsekla. „Nutně to potřebuju vědět!“ Když odjížděla a odvážela si dalších pár adres, pozoroval ji obr z vratké verandy.
Sedla za volant a zamířila zpátky na křižovatku. Mumlala si trochu zklamaně. Cítila drobné žaludeční potíže. Poprvé ji napadlo, jestli není na takovéhle počínání už přeci jenom trochu stará.
Pokud ano, stejně s tím nemůže nic dělat. Místo aby zamířila přímo na další adresu, zatočila dolů po Banyan Drive, zaparkovala na hotelovém parkovišti a důstojně přešla hotelovou halou na dámské toalety. To byla daň za dvě stě sedmdesát liber neustále metabolizujícího masa.