Stařec

se lehce otřásal smíchy. Jak by on mohl něco vědět o dvacetiletém mládenci? A navíc mladíkovi, který patří k Maui Mau-Mau? Copak Kuši neví, že Maui Mau-Mau nemají rádi buddhisty skoro stejně jako bělochy? Samozřejmě že to ví, vysvětlila mu trpělivě, ale rodiče a příbuzní takových dětí o ně jistě mají starost. Neříkal tu o něm někdo něco? Kde se takoví mladíci zdržují? Nemohl by jí uvést nějaká jména?
Starý muž neochotně zapátral v paměti. Byla tu kdysi komuna hippies, tam někteří takoví žili. Chodívala sem jakási mladá žena, kterou odsoudili za prodej drog, ačkoliv drogy, jak se domnívala její babička, byly to poslední, v čem jela. A taky se tu pohybovali dva mladíci, kteří žili z podpory – byli nezaměstnaní, protože zmlátili své šéfy při hádce o havajská práva.
Byla to hubená žeň, ale bylo to lepší než nic. Když Kuši vstala, a chystala se odejít, starý mnich vztáhl ruku a zadržel ji: „Proč mluví o Havajcích? Kdo je dneska Havajec?“
„Jdi spát, staříku,“ řekla Kuši jemně, protože to byla jediná odpověď, kterou mohla komukoli dát. Kdo je vlastně Havajec? Rozhodně jich není mnoho. Určitě ne její pravnuk Lono. Havajské krve má přinejlepším jednu osminu, pokud ovšem nebereme v úvahu neznámého dědečka z otcovy strany.