Na nejbližší adrese se nacházela „komuna hippies“. Bylo to hned u veřejné pláže západně od zátoky Hilo.
Nevypadalo to, že komuna dosud existuje. Informace starého mnicha byly dávného data, možná byly staré mnoho let. Ale Kuši zaparkovala auto a kolébala se k nejbližšímu ze tří rozpadajících se domů. Na zasviněných dvorcích hlásaly tabule „Určeno k demolici“, ale domy vypadaly obydlené.
Malý chlapec s holou prdelkou si hrál mezi zbytky auta a rozbitými pračkami. Když se Kuši k dítěti těžkopádně sehnula, aby na ně promluvila, zíralo na ženu s červenými vlasy s hrůzou v očích. Vzápětí se ozval ženský hlas: „Hej, vy, nechte to dítě na pokoji!“
Kuši se narovnala a zamířila k ženě. Žena byla vychrtlá. Za dveřmi s drátěným pletivem a zaháknutou petlicí se cítila v bezpečí, a tak se chovala agresivně.
„Hledám pravnuka Alberta, říkají mu Lono,“ řekla Kuši zdvořile. „Kdysi tu bydlíval.“
„Nikdy jsem o něm neslyšela.“
„Já nejsem od policie,“ prohlásila Kuši rozhořčeně. „Mně to můžete říct.“