Nečekali dlouho.

Dveře se otevřely téměř okamžitě. Žena, která jim otevřela, nemařila čas přivítáním. Vtáhla je dovnitř, vyhlédla na ulici, zavřela dveře a zamkla. „Neviděl vás někdo?“ zeptala se.
„Vidělo nás aspoň tucet lidí, Pele,“ řekl Lono, „ale nemyslím, že by si nás někdo všiml. Máš proboha něco k jídlu?“
„V kuchyni,“ řekla žena. Strčila ruku do kapsy zástěry a vytáhla malý revolver, který vypadal jako hračka. Když se ujistila, že si ho Rachel všimla, dala jej zpátky. Studovala Rachelinu tvář. Rachel hleděla na ni, dokud se žena nezeptala: „Víte, kdo jsem?“
„Ano,“ odpověděla Rachel. „Byla jste na Davidově večírku. Jste ta knihovnice, která vyšívá přehozy. Mám dojem, že se jmenujete Meg Barnhartová. Jenom,“ dodala, „jste měla tmavé vlasy stažené dozadu a ne blond a kudrnaté jako teď. Nejspíš máte paruku.“
„Máte pravdu,“ řekla žena a prohlížela se v zrcadle na zdi. „Taky jste poznala Ku, nemám pravdu?“
„Pokud je to ten člověk, co jsem ho viděla předevčírem,“ řekla Rachel, „pak ano. Policie ho pak nemohla najít. Říkali, že se jmenuje Oscar Mariguši.“
„Dobře si pamatujete tváře, Rachel,“ poznamenala žena. „To je škoda.“