Pak odstoupil a podíval se na svou zajatkyni. „Pokud chcete křičet, nikdo vám v tom nebude bránit. Ale nikdo vás neuslyší,“ řekl. „Tahle místnost je zvukotěsná.“
„Nebudu křičet,“ řekla po pravdě. Ve skutečnosti ji to ani nenapadlo.
Lono na ní chvíli hleděl s podivem. Pak pokrčil rameny a odcházel. „Omlouvám se,“ křikl přes rameno, když zavíral dveře.
O chvíli později slyšela, že je zamyká zvenčí.

Ačkoliv minulou, tak problematickou noc nespala ani deset minut, nebyla Rachel ospalá. Seděla zpříma na židli a hleděla na zeď s gramodeskami a na okno. Zkusila uvolnit provaz, kterým měla svázaná zápěstí, ale spíš ze zvědavosti než z touhy se osvobodit. Provaz byl pevný a pohyb jí působil nepohodlí.
Ani celkově se necítila pohodlně. Bolely ji klouby. Nejspíš díky noci strávené ve vlhké lávové rokli, možná však i ze semene, které kolovalo v jejím těle. Snažila se vzpomenout si, kdy má dostat menstruaci. Bylo obtížné se na to upamatovat. Ani to nebylo nijak radostné. Když myslela na to, kdy dostane periodu, bylo to, jako by uvažovala, zda je těhotná nebo ne, což koneckonců znamenalo starosti o budoucnost. Raději toho nechala. Co se má stát, stane se a jejím jediným pocitem je utrpení, že musí čekat, kdy se „to“ projeví.
Zatímco seděla vzpřímená na tvrdé židli, její mysl se odpoutala od všeho, co ji ohrožovalo – což bylo vlastně celé prostředí.
Asi po hodině se otevřely dveře a objevila se Meg Barnhartová, stále ještě ve světlé paruce.