Lono postoupil do kuchyně a pozoroval je. „Takže?“ zeptal se.
„Aha, chceš mluvit. Odveď paní Chindlerovou nahoru a já ti připravím sendviče.“ Rachel si moudře pomyslela, že ona na sendviče nemyslí. Nikdo jí je nenabídl a pasivita ji zachvátila do té míry, že přemohla i hlad. Horní pokoj, do kterého ji Lono uvedl, vypadal jako neuklízena hudební místnost. Byl tu nepořádek, jako by někoho vyrušili, když se chystal ke stěhování. Na zdech visely obrovské reproduktory, ale nikde neviděla gramofon.
Okna měla dvojitá skla – což bylo na klimaticky mírné Havaji neuvěřitelné. Podél zdí byly police s gramofonovými deskami. Čajkovskij, Stravinsky, Del Tredici a John Cage byli pomícháni s Correlim, Mozartem a Palestrinou, na jiné polici byli Kiss, Michael Jackson a Grateful Dead. Když Rachel pomyslela na vkus vlastníka, vytanulo jí na mysli slovo „eklektický“. Ovšem vzhledem k jeho – nebo jejímu – pohodlí by mohlo slovo znít „neadekvátní“. Nebylo tu totiž nic, na čem by se dalo ležet, ani pohovka, ani postel, dokonce ani pohodlné křeslo. Byla tu jen kuchyňská židle s rovným opěradlem. „Sedněte si,“ nakázal jí Lono, a když Rachel poslechla, cítila, jak jí neurvale stáhl ruce dozadu a svázal je tak těsně, až to bolelo.