Trochu zajímavější byl pohled ven, i když toho neviděla moc. Okno bylo zamčené. Mělo žaluzie a v žádném případě se jím nemohla protáhnout. Nezdálo se jí (přemýšlela jen akademicky, aby si ukrátila čas), že by ho mohla otevřít, vyrazit vnější tabulku a křičet o pomoc (takový záměr vůbec neměla). Takže jako prostředek k úniku nebo přivolání pomoci jí nebylo k ničemu.
A jako prostředek k rozptýlení téměř taky ne. Viděla sice kus ulice, ale na něm nebylo k vidění nic. Dům stál ve slepé uličce. Nejezdila sem žádná auta, nic se tu nedělo. Za víc než dvě hodiny tudy neprojelo ani pět vozidel. Náklaďák telefonní společnosti, listonoš na maličkém skútru, motocykl, který zastavil na otočku, jen aby naložil dívku, a jel zpátky. Rachel za ním hleděla téměř závistivě. Nejela na motocyklu od té doby, co byl Stephen malý a ona čerstvě rozvedená. Její první vážná známost po rozvodu byl reklamní agent, který trávil své víkendy terénními závody. Nebyl to špatný člověk, uvažovala Rachel. Rozešla se s ním, když ji její právník upozornil, že pokud bude řídit motocykl, může dojít opatrovnický soud k závěru, že málo dbá o Stephenovu bezpečnost. Byl to první muž, se kterým se rozešla. Měla i další známosti, které vypadaly slibně – dva byli hezcí, jeden inteligentní, jeden laskavý a starostlivý. Naneštěstí se v žádném z nich nesnoubily alespoň dvě kvality, kterých si cenila, takže vztahy neměly dlouhého trvání.