Pak vydal Kanaloa jakýsi zvuk. Nebylo to přesně řečeno zavrčení. Znělo to jako předení velké dravé kočky. Lono se obrátil od okna a pozoroval je. Meg Barnhartová chápavě vzhlédla.
„Maříte čas,“ zamumlal Kanaloa.
Barnhartová chápavě přikývla, jako by mu děkovala za nějaký konstruktivní návrh. Přešel zpátky a postavil se nad Rachel: „Ty malá bílá děvko,“ řekl svým příjemným hlasem, „chceš vědět, co tě čeká? Teď jsi nám prospěšná. Nabídli jsme, že vyměníme tvůj život za něco, co chceme.“ Rachel sebou trhla, ale on pokračoval. „Pokud splní naše požadavky, vrátíme tě – to je řádná smlouva, ze které budou mít zisk obě strany. Ale,“ dodal svým hlasem znělým jako varhany, „pokud nesplní, co od nich chceme, pak tě budeme muset zabít. Tvá smrt bude taky určitým varováním. Ukáže jim, že to myslíme vážně, takže příště se s našimi požadavky tak lehce nevypořádají.“
Jak jsou rozvláční, když jde o něco podstatného, pomyslela si Rachel a čekala, až uslyší svůj „ortel“. Pokývla a tím ho povzbudila, aby pokračoval.
„Tohle je varování, které vyrovná účty,“ vysvětlil. „Mám na mysli tvou smrt. Ale můžeš se pro nás stát i trvalou pojistkou.“
Odmlčel se a vyčkával. Ve snaze udělat, co se po ní chce, se Rachel odhodlala zeptat: „A jak to můžu udělat?“
„Tím, že se staneš jednou z nás,“ předl Kanaloa.
Rachel se rozhlédla po místnosti, aby zjistila, zda nežertují. Nevypadalo to tak.
„Zabíjíte lidi,“ řekla.
„V případě revoluční spravedlnosti…“ začala Pele, ale Kanaloa ji přerušil.
„Ano, zabíjíme,“ souhlasil.
Rachel potřásla hlavou: „Já nechci nikoho zabíjet,“ řekla.
„Ani abyste si zachránila život?“ vložil se do toho Lono od okna. Rachel si všimla, že se mu chvěje hlas. Zjevně to pro něj nebylo lehké.
Řekla omluvně, ale pevně: „Nechci se účastnit žádného zabíjení. Lhostejné koho!“