Když stráže

uvedly Jamesona Burforda, měl načesané vyfénované vlasy, pečlivě vyžehlené khaki šortky a voněl snídaní a pánskou kolínskou. Arkadij Bor vyjádřil odvážně své rozhořčení: „Jamesone! Nemohl jsem spát a nedostal jsem nic k jídlu! Jednají se mnou jako s běžným trestancem! Mám…“
Přestal mluvit, protože Burford potřásl s politováním hlavou. „To není důležité,“ vysvětlil mu. Sedl si naproti Borovi a zatvářil se téměř soucitně. „Důležité je,“ řekl vážně, „že sis tentokrát zavařil, milý hochu. Neměl jsi to dělat. Když mi řekli, že sis vyrazil na Waikiki, nedoporučil jsem, aby tě sebrali hned. Řekl jsem jim: Ať si sakra ten ubohej teplouš vyhodí z kopejtka, když musí. Co je nám po tom? Když už musí někomu vykouřit vocas, tak aspoň nebude obtěžovat posádku. Nechte ho bejt. To jediné bych byl taky očekával od člověka vašeho druhu.“