Bor ustrašeně zakoktal: „Ale ujišťuji vás, pane Burforde…“
„Tak takhle ne!“ ohradil se Burford. „Neujišťujte mě o ničem. Udělal jsem chybu. Oni měli pravdu. Jsem natolik muž, že si umím přiznat, když udělám chybu. Řekli, že na vás dohlédnou Kamehameha Korps. Někteří z nich jsou dvojití – kdoví, možná trojití agenti, a ti to zařídí. Jeden z nich to udá KGB a pak můžem sebrat i tu Rusku. Tak jsem s tím souhlasil,“ řekl Burford a potřásal lítostivě hlavou. „Ale upřímně řečeno, Bore, nemyslel jsem, že do toho takhle spadnete… a mýlil jsem se.“ Hleděl na Bora vyčítavě. „Co teď s vámi máme dělat?“
I když Bor neočekával, že by se ho někdo na něco ptal, přinejmenším na to, na co by mohl dát smysluplnou odpověď, našpulil ústa k odpovědi: „Proč… proč… dejte mě zpátky do služby!“ navrhl.
Burford na něj pobaveně zíral. „Samozřejmě, zpět do služby, co jiného?“
Pak se Bora zmocnila zuřivost. „Vystavili jste mě nebezpečí!“ křičel. „Použili jste mě jako vějičku, a to je – cože to je? Ano – to je vlákání do pasti, rozumíte? To je ilegální i podle vašich vlastních zákonů!“
Burford se hlasitě rozesmál. „Jak se lidi rychle učej,“ komentoval to. „Příště budete chtít, abych zavolal Ligu pro lidská práva!“
„Ne, ale opravdu,“ trval Bor na svém. „Takové chování prostě nemůžu akceptovat. Copak můžu mít nějakou cenu pro Projekt Vulkán, když mi nevěříte?“
Konec věty spolkl. Byla to nebezpečná otázka a Borovi se nelíbila možná odpověď, kterou viděl v Burfordových usměvavých očích.