Možná taky, dostala jeho naděje křídla, se dělnická revoluce vyvine tak, jak slibovali Marx a Lenin, a mateřská země dělnické třídy se změní v proletářský ráj, kde nebude policie a vězení či pomstychtiví úkladní vrazi, a tato země přijme zpět svého pomýleného syna s otevřenou náručí…
Nebo se sám Bůh nakloní dolů a vezme Arkadije Bora přímo na nebesa. Ani jedno není pravděpodobnější než druhé. To nejpravděpodobnější je každopádně velmi nepříjemné.

Nebyl to Bůh, kdo vysvobodil Arkadije Bora z cely. Byl to jen smrtelník, ale vypadal jako rozhněvané božstvo. Byl to Jameson Burford. Tvářil se hrozivě a pomstychtivě. Borův žaludek se zachvěl, když strážný náhle odemkl dveře cely, Burford se protáhl dovnitř, chytil Bora za loket a táhl ho ven.
„Vy jste to opravdu zmršil!“ řekl Burford. Tón jeho hlasu byl příjemný, ale železný stisk na Borově paži příjemný nebyl. Stejně tak nebylo příjemné místo, kam ho chlap jak hora táhnul lodními průchody.
Bor klopýtal a vrávoral jako školák, kterého táhnou do ředitelny. „Co… co se…“ lapal po dechu.
Ale Burford jen pevně svíral jeho paži. Ten chlap měl prsty jako z ocele! Bor hekal, klopýtal a nakonec shledal, že ho Burford vytáhl na otevřenou přistávací plochu. Chatrně vypadající schůdky vedly dolů k přístavnímu můstku připevněnému k boku Hermesu. Burford ho postrčil dolů.
„Člun, zatraceně,“ zařval Burford. „Přistavte sem ten zatracenej člun!“