Když Nancy Cheeová

zaklepala na dveře verandy a sdělila Davidovi, že se blíží invaze, David se rozzuřil. „Televizní reportéři? Novináři?“ vybuchl. „Kdo dal těm lidem naši adresu? Nechci, aby se s nimi Stephen setkal!“
Nancy mu vysvětlila, že ani ona, ani policie neprozradila tisku, že Stephen přijel na ostrov. Možná to byla stevardka z letadla nebo někdo ze spolupasažérů – Chindler není běžné jméno. Nikdo mu neporadil, aby svou totožnost tajit. „Nechceme chlapce rozrušovat,“ řekla rozhodně.
Stephen je překvapoval. Jednak tím, že vůbec neplakal a napohled klidně čelil situaci.
Když ho vzali do Davidova domu, brzy zjistil, že ho tu nikdo k ničemu nenutí, a chtěl se opálit jako někteří Havajci. Změnil se v otrhaného chlápka a klidně se slunil na Davidově zadním dvorku. Když na něj někdo promluvil, odpověděl okamžitě a zdvořile. Když ne, ležel se zavřenýma očima jako každý jiný turista na Waikiki.
To, že je hoch tak klidný, dělalo Davidovi starosti. Hledal něco, co by mu mohl nabídnout. Stephen odmítl zahrát si šachy, nechtěl se dívat na televizi, požádal jen, aby ho zavolali, kdyby se David nebo Nancy Cheeová dověděli něco nového. David si podrážděně vymýšlel omluvy, aby mu přinesl kolu nebo ochucené bramborové lupínky z Kušiny kuchyně. Stephen mu vždycky hezky poděkoval a slunil se dál.
Ale teď bude muset jeho slunění přerušit. Doma zůstat nemůžou, to bylo Davidovi jasné – ale kam půjdou?