Byly to zajímavé myšlenky, rozhodně příjemnější než jiné, které sejí honily hlavou. Ale Nancy Cheeová teď neměla čas na snění. Řízení auta vyžadovalo všechnu její pozornost. Poskakovali po horské serpentině, volně ležících skálách a lávových balvanech, které jim klouzaly pod koly. Cesta byla velmi nepohodlná. Ve štěrku se povalovaly dost velké kameny, občas i kusy až stopu dlouhé, takže se jim Nancy musela vyhýbat. Pokaždé přitom měla srdce až v krku, protože při každém takovém úhybném manévru sklouzli trochu blízké svahu. Svah byl ve skutečnosti strmý spád, takže někdy by sklouznutí znamenalo pád do hloubky několika set stop. Když zatáčka silničky zakryla výhled na štít, otočil se David Yanami od okénka a podíval se na ostatní. Uvědomil si, že jsou oba nervózní. Zeširoka se usmál a začal s přednáškou: „Jestli tomu dokážete uvěřit, tahle silnička bývala ještě mnohem horší. Když jsem byl ještě chlapec…“
A začal jim povídat dlouhou historku o tom, jak byl členem Waimeiské astronomické federace, což byl honosný název pro tucet holobrádků, kteří měli ručně vyrobený třípalcový dalekohled, který vynesli do půlky téhle hory, aby pozorovali hvězdy. A nejen hvězdy. „Někdy,“ pokračoval David, ,jsme taky náš spolek nazývali VAF, Velryby a fešandy, protože když jsme sem přišli před setměním, pozorovali jsme oceán a dívky slunící se na plážích.“