Nancy zareagovala ihned. Zařadila zpátečku a rychle zacouvala za nedaleký dům. David a Stephen běželi za ní. Ukázala jim, aby zalehli a v okamžiku byla venku z auta s policejní osmatřicítkou v ruce. Krčila se za kapotou automobilu a obezřetně se rozhlížela. Ostatní následovali jejího příkladu…
A čekali.

Pootevřenými dveřmi druhého domu vykoukla za ohromným teroristou Kanaloou Kuši a zaregistrovala, jak auto zmizelo. Objímala Rachel. To je zajímavé, pomyslela si s uspokojením, že se ta malá běloška nechvěje strachem. Existovalo přece dost důvodů pro to, aby byla vyděšená. Aby byli vyděšení všichni. Nejen Rachel, ale i Kuši a osádka auta. A také muž, který měl střelnou ránu v rameni. Jmenoval se Plitt. Nejspíš obsluhoval vysílačku, nad kterou se Kanaloa potil a proklínal ji, dokud si neodskočil, aby se pokusil zabít jejího vnuka. Dostala se ke dveřím příliš pozdě na to, aby mu v tom zabránila, ale ten špinavec se evidentně netrefil.
Koukala škvírou ven jen kratičkou chvilku a v řídnoucí sněhové přeháňce ani pořádně neviděla, ale byla si jistá, že poznala Davida.
Stejně tak si byla jistá, že je tam i ta hezká policistka a patrně i Rachelin syn. Je od nich statečné, že sem přijeli, pomyslela si. I to si zasluhovalo pochvalu. Ale Kuši se divila, proč nepřijeli s padesáti policisty se samopaly.
Ohromný terorista se k ní otočil ode dveří a zamířil jí na břicho. „Lhala jste mi,“ zavrčel, jako když přede velká kočka. „Řekla jste jim, kam za náma jedete!“