Světlo však nebylo signálem, že v domě někdo je. Dveře byly zamčené. Zvonek tu nebyl. David bušil na dveře ze všech sil, ale nedočkal se žádné odpovědi – v rámusu způsobeném vichřicí sotva slyšel své vlastní klepání. Ale vítr už foukal nepravidelně a zbytky sněhu tály Davidovi za límcem a na kabátu, jak začalo zapadající slunce vykukovat skrz okraje pohybujícího se mraku.
Ale někde tady musejí být! Nebylo možné, aby někdo ze štítu odešel a oni ho cestou dolů nepotkali – stejně nepochybné bylo, že by si ho při míjení museli na úzké silničce všimnout. David zavolal na chlapce: „Zkusíme ten druhý dům!“ a otočil se, aby je k němu rozběhl. V tu chvíli ho Stephen chytil za paži. „Ne,“ křičel a mávnul rukou. „Seržantka Cheeová nás volá zpátky.“
Ačkoliv na jedné čtvrtině oblohy svítilo sluníčko, mokrý sníh stále padal ze zbylé části. Když běželi zpátky k autu, jeho ledová vlhkost je téměř oslepovala. Nancy Cheeová byla vykloněná z okénka a křičela: „Nesmíme tu zůstat! Městská policie byla odvolána a přijede sem tým armádních specialistů!“
„Specialistů!“ odfrkl si David „Na co jsou cvičení?“
„Je to rozkaz!“ řekla Nancy Cheeová. „Pojďte dovnitř. Musíme jet zpátky, aspoň na to rozšířené místo za první zatáčkou…“
„Zatraceně,“ řekl David, „ale já tam mám babičku!“
„A já mámu!“ dodal Stephen.
„Ale nemůžeme tu zůstat…“ začala Nancy Cheeová.
Opravdu nemohli. Něco plesklo o kapotu datsunu.