Stephen nemyslel na to, co se stalo. Neměl dostatek zkušeností, aby si utvořil nějakou teorii o tom, co bude asi následovat. Jeho dosavadní představy selhaly. Scénář, který si v duchu připravil, hovořil o vysvobození mámy z rukou teroristů. Pochopitelně přitom nemohlo chybět množství uniformovaných policistů a střelba a zbraně. Až potud to odpovídalo. Ale nebylo tam ani slovo o tom, že je odvezou jako vězně. Kde jsou televizní kamery a nakladatelští manažeři, ab jim nabízeli smlouvy na knihy? Kdy uslyší show Johnnyho Carsona a „Good morning, America“? Stane se to vůbec někdy?
Nevypadalo to tak. Stephenův vysněný scénář neobsahoval přistání na palubě lodi uprostřed toho zatracenýho Pacifiku, ani to, že je pod namířenými zbraněmi odvedli do místnosti, které říkali důstojnická ubikace. Vypadalo to tak zle, že se nad tím ani nepozastavil. Byl unavený. Podle saintlouiského času měl už před mnoha hodinami spát, a ne sedět na ocelové lavici v místnosti s ozbrojenou stráží u dveří. Vyskočil a přesunul se ke své matce – jak kvůli sobě, tak kvůli ní.