Cesta dolů z hory působila ještě děsivějším dojmem než cesta nahoru, protože už zapadlo slunce. Valná část silničky tonula v hlubokém stínu. Stephen Chindler se k matce netulil již víc než deset let, ale teď ji objímal. Kvůli sobě i kvůli ní. „Všechno je v pořádku, mami,“ šeptal jí do ucha a těsně se k ní přimknul, když džíp klouzal po slizké silničce.
„Ale není! To tedy není!“ řekla rozhodně. Nepodívala se na něj. Samozřejmě že to nebylo v pořádku. Stephen pohlédl přes matčinu hlavu na starého Havajce. Profesor David Yanami pokrčil rameny, jako by chtěl říct: „To víš, že má pravdu.“ Měla ji. Nebylo to v pořádku, protože na předním sedadle seděl muž, který je hlídal s automatickou pistolí v ruce. Sundal si helmu. Pod ní se objevila tvář mladého muže černé pleti. Nevypadal nijak hrozivě, naopak, vyhlížel docela přátelsky, jako Eddie Murphy – ale zbraň nesklonil.
A zejména už nebylo v pořádku, že viděli umřít těch pět lidí.
Bylo to trochu příliš. Jistě, někteří si to zasloužili, aspoň ten velký chlapík s posměšným pohledem a hubená žena. To by se ještě dalo chápat. U určitých typů se to prostě dá očekávat. Když přijde muž zákona do saloonu, bez rozpaků postřílí v přestřelce zloděje dobytka. Ale ta stará japonská babička přece nebyla zlodějem dobytka! Byla to stará paní. A ten člověk, co se jmenoval Plitt, ten jenom dělal svou práci. A co ti tři ostatní, které ten velký chlapík zabil dřív, než tam přijeli?