Hypotéza Gaia

konstatuje, že ve vzduchu je příliš mnoho kyslíku a v moři příliš málo soli.
Kdybychom kyslík ze vzduchu odňali, zahynula by všechna zvířata na zemském povrchu. O něco později by zahynula i zvířata v oceánech, neboť ta potřebují kyslík, který se do vody dostává ze vzduchu.
Kyslík vytvářejí živé organismy. Rostliny přijímají solární energii a redukují kysličník uhličitý na jednotlivé prvky. Uhlík využívají pro svou vlastní potřebu a kyslík uvolňují.
Sůl v moři ovšem představuje mnohem obtížněji řešitelný problém.
Sůl se do moře (aspoň většinou) dostává s deštěm. Vodní kapky padají na zem a doputují do řek, které se vlévají do moře. Při své pouti vyplavují ze země sůl a nesou solné břemeno s sebou. Pak se molekuly vody vypaří z mořské hladiny, když ji zahřeje slunce, vytvoří se z nich dešťové mraky a celý proces se opakuje. Když se voda vypaří, zůstane sůl v moři. A jak postupuje čas, je moře stále slanější.
Výpočty ukazují – vyjdeme-li z chemicky čisté mořské vody bez soli a uvážíme-li množství solného depozita, které se každoročně dostane do moře –, že dosažení dnešního stavu trvalo mžiknutí oka – takových šedesát milionů let.