„Oni se zbláznili,“ zasténala lítostivě.
Ale to už nebyl její problém. Vojáci nestříleli. Prostě tu stáli, čekali a někteří hleděli k nebi, odkud se ozýval vzdálený zvuk.
Posledními zbytky zraku viděla Kuši, jak se něco proplétá mezi roztroušenými mraky směrem k vrcholku hory a nebezpečně se to smýká v silných poryvech vzduchového proudění okolo štítu. Mohl to být vrtulník… ale mohlo to být i cokoliv jiného.
„Nakopej je všechny do zadků, Pele,“ přála si Kuši, ale už nemohla čekat, zda se jí přání vyplní.
Pocítila náhlý a konečný nával krve a zvedla oči ke svému vnukovi. „Sbohem, Davide, ty mé dobré dítě,“ řekla – nebo aspoň si myslela, že říká. „Sbohem, Rachel a Stephene. Sbohem, Lono. Dostali jste se do průšvihu, a teď už je na všechno pozdě…“
Pro Kuši bylo taky pozdě. Už navždy.