Avšak oceány na Zemi existují mnohem delší dobu než šedesát milionů let. Jsou tu zhruba tři miliardy let a všechny fosilie mořského života a depozita mořského sedimentu ukazují, že obsah soli je po celou dobu existence oceánů prakticky stejný.
V současné době by mělo být moře blátivou solnou břečkou, v níž by žádný mořský živočich nepřežil. Osmotický tlak soli na mořské organismy by nestačil ani na to, aby vypudil z jejich těl odpad. Oceán by byl mrtvý a zanedlouho by byla mrtvá i pevnina, protože mořské rostliny jsou pro suchozemská zvířata nezbytné.
Dokonce víme, kam se sůl ztrácí. Mělká moře vysychají a zanechávají po sobě velké plochy krystalické soli. Ty jsou pak pokryty dny příštích moří (jde o jakýsi závod mezi ukládáním sedimentu a rozpouštěním obrovské masy soli, kterou obvykle vyhraje sediment), anebo zůstávají otevřena pod oblohou jako slaniska v pouštních oblastech.
Nevíme, jak se to děje – jednotně, trvale – už miliardy let. Nedává na to odpověď ani Lovelockova hypotéza Gaia. Ale Lovelock se táže, možná napůl žertem: „Není možné, že Velký bariérový útes… je částečně dokončený projekt vysušení laguny?“
Méně fantasticky: sám život průběžně ovlivňuje oceány, stejně jako je známo, že ovlivňuje atmosféru, aby se životu jako celku dařilo dobře a aby prospíval.

Pokud je hypotéza Gaia pravdivá, máme důvod doufat, že život na Zemi přežije prakticky jakoukoliv katastrofu, přinejmenším do té doby, než zanikne planeta sama.
Hypotéza Gaia však neříká nic o tom, že život, který přežije, bude život lidský.