Arkadij Bor naproti tomu rozuměl všemu docela dobře. I když se mu to až tak docela nelíbilo, přinejmenším to byla změna. Ze dna se člověk může pohybovat jen jedním směrem. Bor doufal, že to nejhorší už je za ním, ale doufat ve šťastný konec si nedovolil. Šťastně končí pohádky pro děti. Bylo příliš brzy na to, aby si dovolil takový předpoklad, situace byla příliš neurčitá.
Nicméně bylo jasné, že došlo k obratu. Nezavřeli ho zpátky do cely. Dokonce mu dovolili – nebo to byl rozkaz? – zůstat s generálem Danforthem a Jamesonem Burfordem skoro celou minulou hodinu, nepočítaje v to dobu, kdy jiný generál jménem Brandywine, dokonce s více hvězdami než měl Danforth, přiletěl ze Sandie a odebral se s ostatními na krátkou soukromou poradu. Burford se z této schůzky vrátil úplně zničený a ustaraný, což samo o sobě bylo pro Arkadije Bora dobré.
Takže už nejsem vězněm, uvažoval Bor spokojeně, jsem jenom internovaný. A to pro člověka, který měl co do činění s čekisty, nic neznamenalo. A navíc tu byly ještě další osoby, které s ním budou jeho omezení sdílet. Agentka KGB patrně ještě stále strádala někde na lodi a nepředpokládal, že ji hned tak uvidí. Ale objevily se tu nové přírůstky. Prvním byl Frank Morford, hořce protestující proti omezování osobních práv, když ho zatkli a odvezli na Vulkán. A teď přijeli další. Když stáli v čerstvém větru pod temnící tichomořskou oblohou a čekali na vrtulník z Mauna Key, Bor se dokonce odvážil zavolat na generála Danfortha: „Tohle by snad mělo vyřešit všechny zbývající bezpečnostní problémy, generále!“