Odpověděl mu generál Brandywine – tři hvězdy měly přednost před dvěma. „Na Projektu Vulkán neexistují žádné bezpečnostní problémy. Nedovolím je!“ Usmál se a pozoroval, jak helikoptéra pomalu klesá na přistávací plochu. A generál Danforth, i když nepromluvil, se na Bora zamyšleně podíval.
A teď jsou všichni v důstojnické ubikaci. Bor sám pro sebe odmítl riskantní luxus naděje jakéhokoliv druhu. Jenom studoval své společníky, kteří přežili brutální masakr na štítu Mauna Kea, z něhož znal jenom části.
Prohlížel si Američanku, jejího syna, starého Orientálce, a nechápal, jak se lidé tohoto typu mohli zamíchat do takového násilí. Ale jaký typ by se k tomu vlastně hodil? On sám samozřejmě ne. Všechno, oč usiloval, byl klidný život a respekt okolí – a samozřejmě svoboda navazovat osobní vztahy s jinými osobami, které vzbuzovaly jeho zájem. Ale odtrhli ho od mírumilovných snah a podrobili takovým těžkým zkouškám.
Aspoň mám omluvu, že jsem si nemohl nijak pomoci, pomyslel si hořce. Ale proč neprotestují Američané? Jejich zákony jim zaručují všechna možná práva a svobodu. Proč je nevyžadují? Nechali se sem všichni přivést tak snadno jako moskevský občan, který ve tři hodiny ráno zaslechne zaklepání na dveře. Proč jsou všichni tak pasivní?
Na to Bor nenašel odpověď, protože nikdy neslyšel o stockholmském syndromu.