Brandywine

vytáhl fotografii a položil ji před Rachel. „To je taky jeden,“ řekl. „Poznáváte ho?“
Rachel si obrázek rychle prohlédla, ale pak se podívala jinam. Tu tvář si nikdo nemohl splést. Stejně tak bylo každému jasné, že byla fotografie braná až po smrti. „To je ten, kterému říkali Ku,“ řekla. Mám dojem, že se ve skutečnosti jmenoval Oscar Mariguši. Viděla jsem, jak v letadle zastřelil moji přítelkyni Esther.“
„Přesně tak,“ pokývl generál Brandywine. Chvíli si fotografii zálibně prohlížel a pak ji vrátil generálu Danforthovi. „Zastřelili ho při pokusu o útěk. Vidíte, všichni jsou mrtví. Ale pro svět to není žádná ztráta.“
„Nikdo nepochybuje o tom, že máte pravdu, generále,“ řekl David. „Ale nebyli souzeni.“
„Pouze si to myslíte,“ opravil ho generál. „V době války není vždy dostatek času na výslech podle civilních způsobů. Je to záležitost práva, profesore. Vojenský soud je uznávaný akt vojenského práva u mnoha národů. Uvědomte si prosím, že nejsme teroristé. Děláme pouze to, co dělat musíme, jako válečnou nutnost za válečných podmínek práva. Zajisté,“ dodal, „můžete polemizovat o tom, zda je nebo není v této době válečný stav. Ale to nezávisí na vašem rozhodnutí. Je to rozhodnutí prezidenta. On nám dal oprávnění k tomu, co děláme.“
„Dal vám oprávnění zaměstnávat teroristy?“ zeptal se Morford uštěpačně.