Kagemuši se otřásl. Zvedl se vítr, přišla mlha a začal padat déšť se sněhem. „Máme tolik vrtných expertů, kolik potřebujeme.“
Muž se napřímil. Nějaký rybář zatahal policistu za uniformu. „Měl byste s nimi mluvit zdvořileji,“ pošeptal mu. „Chtějí říct něco velmi důležitého.“ Policista si ho prohlédl. Byl to jeden z rybářů, kteří mluvili rusky, takový ten typ, co prodával drobky informací za právo překročit dvanáctimílové kurilské pásmo. Dělali to mnozí. Rusové získali ostrovy od Japonců po druhé světové válce. Bylo to místo, kde měli svoji nejlepší rybářskou základnu. Kagemuši neměl toho člověka rád, ale nemohl popřít, že asi ví, o čem mluví.
„Tak povídejte,“ řekl už bez sarkasmu.
Rus řekl: „Jsme z Kamčatky. Pracovali jsme na ďábelském projektu, který se týká atomové bomby a sopky. Vemte nás prosím k nejbližší televizní stanici a sežeňte tisk.“
„Ale proč?“ zeptal se Kagemuši.
„Protože to musíme oznámit světu! Aby se každý dozvěděl, co se děje v našem státě! Abyste vy, lidé ve svobodné a demokratické zemi, poznali, kde se rodí skutečné zlo! Musíte to zastavit!“ Muž začínal křičet. „Jde o zbraň, která zmrazí polovinu světa a odsoudí miliardy lidí k hladovění! Chceme, abyste oznámili světu, že se na něčem tak podlém odmítáme podílet!“