Vývoj po 2. světové válce je už více znám. Ukořistěné německé raketové motory balistické střely A-4 a dokumentace umožnily Sovětům učinit kvalitativní skok vpřed. První repliky německé střely A-4 byly k dispozici v roce 1947. Do SSSR byli zavlečeni němečtí odborníci i s rodinami, ing. H Gröttrup (vedoucí skupiny), dr. Wolf (balistika), dr. Umpfenbach (pohony), ing. Müller (statika) a dr. Hoch (řídící systémy). Část pracovala přímo v Moskvě, část na ostrově na jezeře Seliga, později i na raketové základně u Stalingradu. Konkurenci měli v ruské konstrukční skupině S. Koroljova ustavené 9. 8. 1946, jež vytvořila z původní německé A-4 derivát pod označením R-1 (podle sovětských pramenů vedla práce Němců stejným směrem, ale méně účinně, takže se stala slepou uličkou).
Cílem bylo získat nosič jaderné zbraně, avšak na to měla malou nosnost i následovnice R-1, další Koroljovova konstrukce R-2 z roku 1949 s doletem 600 km. Kolem roku 1953 byla zavedena do výzbroje R-5 s doletem přes 1000 km. Základem všech těchto střel byl stále motor podle von Braunovy koncepce a Sověti v té době nebyli schopni kvalitativně překonat jednou dané výkonnostní limity. Je třeba ocenit geniální nápad S. Koroljova, který sovětské deriváty původního německého motoru sesvazkoval napřed do dvoustupňové mezikontinentální balistické rakety R-7 s paralelně pracujícími stupni (současný chod 20 motorů) na pohon kyslík-kerosen. 3. 8. 1957 raketa R-7 spolehlivě odstartovala z nové základny Bajkonur v Kazachstánu a po několika tisíci km zasáhla cílovou plochu v Pacifiku. 4. 10. téhož roku pak tento mezikontinentální nosič jaderných zbraní dostal do špice místo bojové hlavice umělou družici, kterou svět po vynesení na oběžnou dráhu poznal pod jménem Sputnik.