David se vyplašil: „Musíte být opravdu unavená. Dovolíte, abych vás odvezl zpátky do hotelu?“
„Ale ne, stačí mi taxi.“
„Žádný taxík,“ řekl pevně. „Jen minutku počkejte, řeknu Kuši, že jdeme.“
„Nechci, abyste kvůli mně opustil hosty.“
„Ani si nevšimnou, že jsem odešel. Každopádně se vrátím, než si uvědomí, že jsem pryč.“

Možná to nebylo tak úplně pravda. Každá cesta trvala dobrých čtyřicet minut, takže měl David spoustu času, aby dovyprávěl svůj životopis. Když najížděli na dálnici, ukázal rukou. „Tady jsem se dal na vědeckou dráhu,“ řekl.
„Ale jak?“ zeptala se Rachel a skryla malé zívnutí. „Říkal jste přece, že jste pracoval na třtinových polích.“
David se usmál: „Jen do té doby, než jsem si našetřil na jízdenku na Waikiki. Rok jsem strávil na pláži. Žil jsem jen pro surfování a tanec s turistkami. Ale nemohl jsem se tak živit věčně, tak jsem se vrátil do Puny, do domu svého otce, na opačné straně ostrova. Pak jsem odešel do Hila a hledal si práci. Kuši mě vzala do domu, kde teď žijeme, a nějakou dobu mě živila. Vy si nepamatujete na krizi, nebyla jste tenkrát ještě naživu. Všude bylo zle a tady ještě hůř. Ale já měl štěstí.“