„Copak si můžu být jistá?“ zeptala se Rachel rozumně. „Jedna lyžařská kukla vypadá přesně jako druhá.“
„Jste si jista?“ zeptala se seržantka Cheeová.
„Jsem si jista, nejsem si jista,“ usmála se Rachel. Koneckonců jak by mohla? Dokonce i kdyby ho identifikovala, co se stane, až se dostane k soudu? Pak na ni obhájce zkusí nějaké triky jako Perry Mason – možná jí dokonce podstrčí jiného Orientálce se široce posazenýma očima a tlustými rty. Jak může popsat rozdíl?
A co když, uvažovala pobouřeně, ji ještě potrestají za křivou přísahu, až ji nějaký advokát usvědčí z protimluvů?
„Bohužel,“ řekla pevně.
„Jde o to,“ řekl kapitán, „že když jste se podívala na jednoho z nich, zdála jste se mi vystrašená.“
Pozoroval ji s určitými rozpaky, jako se díváme na dílek skládačky, který nechce zapadnout do celku. Pokrčila rameny.
„Byl to ten veliký s černýma očima, mám ten dojem. Jmenuje se Murray Pereira, ale říkají mu Kanaloa. Je to válečný veterán. Propustili ho z armády kvůli špatné disciplině. Vojáci nám nedali kompletní informace, ale vypadá to, že pracoval s výbušninami. Dokonce snad s jadernými.“