„Samozřejmě,“

řekla policistka a vrátila jí úsměv. „Dobře. Protože jste ve skutečnosti neviděla teroristovu tvář, předpokládám, že bude tahle identifikace trochu odlišná. Ale nevím.“
Rachel na ni zamyšleně pohlédla: „Ví se, který z únosců ten muž je? Myslím – jestli je to ten,“ překvapena sama sebou polkla, „co zabíjel.“
Úsměv zmizel. „O těchhle věcech s vámi opravdu nemůžu hovořit před identifikací. To je takové pravidlo, jak jistě chápete. Nevím, co všechno by mohl soudce udělat z toho, co bych vám řekla.“ Promptně změnila předmět hovoru a ukázala na zeleň, jež je obklopovala. „Tohle je park královny Liliuokalani. Už jste ho viděla? Je krásný. A tam dál,“ mávla rukou, „to všechno zničila vlna tsunami, jak nazývají přílivovou vlnu. Místo parku tu byla dřív obchodní čtvrť. Otec tu měl kancelář a vzal mě sem den potom, co přišla tsunami a všechno zmizelo.“ Vrhla rychlý pozorný pohled na svoji pasažérku, když zatáčela ke Kapitolani.