Na Havaji bylo půl osmé,

což je v St. Louis skoro poledne. Teď byla naděje, že bude Stephen vzhůru, dokonce i když je Nový rok. Rachel si napouštěla vanu a vytočila číslo domů. A div divoucí, Stephen zvedl sluchátko po druhém zazvonění. Jeho hlas ani nezněl ospale. To neměl moc veselou společnost, pomyslela si.
„Mami? Ale ne, bylo to dobrý, opravdu.“ Rachel věděla, že to je všechno, co z něj dostane. Žádná jména, data, místa. A určitě nic o tom, kolik toho vypil nebo vykouřil. A naprosto jistě nic o tom, zda „zabodoval“ s některým z děvčat, která se občas objevila v jejím obýváku. Aby přerušil další vyptávání, rychle pokračoval: „A jak se máš ty? Vidělas už toho chlapa? Jsi v pořádku?“