„Jsem v pořádku,“ řekla Rachel a uvědomila si, že má syna velmi ráda, „můj večírek byl klidný, ale velice pěkný. Dnes ráno budu identifikovat toho muže a jinak se mám dobře, skutečně dobře.“ Zamračila se, když zaslechla mumlavý, neidentifikovatelný zvuk ze Stephenova konce linky, a dodala: „Až to budu mít za sebou, zkusím chytit zítřejší letadlo zpátky.“
Podle mlaskání teď bylo zřejmé, že Stephen něco žvýká. Polkl a řekl: „Ale mami! To snad ne! Užij si trochu sluníčka. Kolik výletů zadarmo na Havaj si ještě budeš moct dopřát?“
„Co to jíš, Stephene?“
„Vejce à la Benedikt. Ale neměň předmět hovoru. Zůstaň tam. Dej si nejmíň týden dovolené. Knihovna se stejně otevírá až jedenáctého, ne? Slibuju ti, že nevypálím dům.“
„Dobře.“