Ačkoliv byla Rachel tělem na ostrovech, její biologické hodiny tikaly stále v středním standardním čase. Digitální budík u postele ukazoval půl sedmé. Ten vnitřní si byl jistý, že bude jedenáct – což je zatraceně pozdě, aby byl někdo v posteli – a nedovolil jí znovu usnout.
Byla to škoda. Spala hluboce, beze snů – a bezpečně. Jakmile se zachumlala pod lehkou přikrývku, cítila se v bezpečí. Nebo měla aspoň takovou iluzi; a bylo lepší mít takovou iluzi, protože realita byla příliš ošklivá. Nejodpornější bylo, že spatřila na letišti toho muže, Oscara Marigušiho, či jak se jmenoval. Nebo aspoň myslela, že ho viděla, protože když to David ohlásil policii, nikdo ho nemohl nalézt.