David ji chtěl doprovodit až ke dveřím pokoje, ale omluvila se. „To je v pořádku, děkuju,“ řekla. Když ji pozval na příští den na oběd, chvíli váhala, ale nakonec souhlasila.
David s potěšením pozoroval, jak vstupuje do výtahu. Je hezká. Dost hezká na to, aby byla zajímavá. A dost stará, aby to bylo příjemné… ale, usoudil David, budou s ní problémy. Ovšem pro ně má důvody.
Při odchodu zahlédl pánskou toaletu a rozhodl se, že tam zajde, než pojede zpátky. Když přistoupil ke dveřím, oslovil ho zezadu ženský hlas: „Promiňte pane, prosím.“
Otočil se. Žena byla prostředně stará a její šaty se hodily spíš do kanceláře než na havajský novoroční večer. Měla zvláštní přízvuk. Zněl téměř anglicky, ale v pozadí zaslechl něco cizího. „Všiml jste si toho pána, který právě vešel dovnitř?“ zeptala se. „Je to můj manžel. Má na sobě modrobílou košili,“ vysvětlovala, když David zavrtěl hlavou. „Nemůžete ho přehlédnout. Byl byste tak laskavý a předal mu ode mě vzkaz? Naše dcera je nemocná a já se o ni musím starat.“ Usmála se úsměvem, který ukončil rozhovor, strčila mu do ruky přeložený papír s hotelovou hlavičkou a spěchala pryč.