Rachel sebou trhla. Začínala dřímat. Nebylo to jenom nezdvořilé, ale upřímně ji to mrzelo, protože ji doopravdy zajímalo, jak se vyvíjel Davidův život. „V jakém smyslu štěstí, Davide?“
David zatočil okolo Lymanova letiště a blížil se k řadě hotelů na Banyan Drive. „Stopoval jsem, abych se dostal nahoru ke kráteru, kde jsem se chtěl poohlédnout po nějaké práci v hotelu. Práci jsem nedostal, ale když jsem šel na stop zpátky, narazil jsem na silnici na chlápka, který měnil kolo u auta. Pracoval v americkém geologickém výzkumu. Je to velice známý člověk. Byl už tehdy, ale já to nevěděl – pokud to zrovna nebyl Cab Galloway nebo Fred Astaire, tak to pro mě nebyl známý člověk, protože jsem se tehdy o nic jiného nezajímal. Každopádně jsem mu pneumatiku vyměnil, on mi dal čtvrťák a svezl mě. Hovořili jsme spolu a on mi pak nabídl práci. Pět dolarů týdně z jeho vlastní kapsy. Nosil jsem mu geologické pomůcky. Pracoval jsem s ním celé léto. Pak mi zařídil práci na částečný úvazek ve výzkumu a přesvědčil mě, abych se zapsal na univerzitu. Byla to dobrá doba, Rachel,“ usmál se a zatočil do protisměru na příjezdovou cestu k hotelu. „Dál už to tak fajn nebylo – ale vy jste doma.“