Balíček

letěl vesmírným prostorem nad Krymem. Ve výšce zhruba dvacet tisíc mil se otevřely dva padáky, malé brzdicí padáčky, ne větší než ručník. Větší z nich zajišťoval rovnováhu pádu. Pak balíček zpozorovaly sovětské radary, které už po něm bedlivě pátraly. Pouzdro dopadlo do zasněženého březového a borového lesa na horském úbočí a sovětská helikoptéra, vedená jeho rádiovým vysíláním, ho za necelou hodinu vyzvedla ze sněhové závěje.
O šest hodin později už pouzdro s filmem doručili do nízké šedé budovy v Moskvě. Film vyvolali a promítli na plátno před čtyřmi vážnými muži.

Obraz Vulkánu a okolního moře, který vytvořil ROPSAT 2, byl podivuhodně jasný. Vnitřní kamery ROPSAT scénu nafotografovaly a chystaly se podat zprávu svému pánu.
Přestože byl ROPSAT schopen přenášet fotografie rádiovou cestou, pro dokonalejší obraz byl vhodnější klasický fotografický film. Kvůli tomu se ROPSAT 2 nacházel na zvláštní oběžné dráze. V Mercatorově projekci vypadala oběžná dráha satelitu jako sinusoida, která zasahuje nad rovník a pod něj. Sovětského území se dotýkala pouze svými jižními okraji. Ze strategického hlediska to bylo ideální – proč by měl Sovětský svaz kontrolovat své vlastní území? Z taktického hlediska to znamenalo, že bylo předání zprávy omezeno jen na několik okamžiků při každém devadesátiminutovém cyklu. Takže když ROPSAT přeletěl Egejské moře, otevřel se na jeho boku poklop a v nejsevernějším bodu jeho dráhy z něj vypadl dárek pro majitele.

To vedlo k další události.
ROPSAT lovil v páru. Druhý lovec byl Kosmos 992, jejž vypustili na stejnou dráhu o dvacet dvě minuty později. Toho teď ROPSAT uvědomil o svém zajímavém pozorování.

Druhý ROPSAT, Kosmos 992, provedl dvě významné akce. Za prvé zaktivoval svoji pomocnou raketu, aby ho přiblížila k Vulkánu. Za druhé začal mírně otáčet beryliovým reflektorem okolo pláště topasového reaktoru. Počet neutronových závěrek, které absorbovaly borax, se snížil, těch, které odrážely berylium, se zvýšil. Následkem toho se reaktor trochu zahřál. Plynným cesiem procházelo více elektronů, takže radary napájelo více elektřiny.

Ale Kosmos 993 znal jiný trik. Mohl totiž měřit míru vzdouvání mořské hladiny. Mohl určit jeho rysy a rozeznal, kdy tyto rysy narušil nějaký předmět, který se rychle pohyboval pod mořskou hladinou – dokonce třeba sto metrů pod hladinou. Pokud se takový předmět pohyboval rychle a nepřetržitě určitým směrem v uvažitelné hloubce, nepotřeboval ho ROPSAT zaznamenat radarem. Přesto věděl, že se v moři pohybuje ponorka. 2. prosince plul Kosmos 993 jako každý den nad Havajskými ostrovy. Kurz vedl přes Mauna Lou přímo k Velkému ostrovu. Projekt Vulkán byl v okrajové zóně jeho radaru. Nicméně radar zaregistroval významné narušení pohybu vln blízko shromážděných lodí projektu. Protože byl na to navržen, své pozorování hlásil.

Při tak vysoké teplotě

molybden emituje elektrony, které pak procházejí tenkou vrstvou plynného cesia do jiného, vnějšího pláště, vyrobeného z niobu. Protože niob je chladnější než molybden (je ochlazován tekutým sodíkem a draslíkem), může pohlcovat elektrony: tak vzniká elektrický proud. Proud má výkon téměř deset kilowattů, což bohatě stačí na provoz kontrolek a zařízení.
Topasový reaktor byl srdcem ROPSAT a radar, který nesl na palubě, byl smyslem jeho existence. Jeho pozornosti nemohlo uniknout na hladině oceánu nic, co bylo větší než dvacet pět metrů. Nezajímal se o delfíny ani o malé čluny. Ale mezi věci, o které se zajímal velice, patřily ponorky. Je ovšem pravda, že málo ponořené ponorky, dokonce i ty velké jaderné, nemusel svým trochu hrubým radarovým rozlišením vidět.

Sovětská orbitální stanice Kosmos 993 byla ROPS AT – Radarový oceánský průzkumný satelit. Vypustili ji z kosmodromu Ťuratam za silného sněžení z nosiče F-l-m; teď létala nad Pacifikem, nahoře nad Fidži, a mapovala radarem tisíc kilometrů široký pruh mořské hladiny.
Kosmos 993 byl spletitý a komplikovaný mechanismus. Jeho srdcem byl topasový reaktor, v němž obohacený uran 235 ohříval molybdenový plášť na nějakých patnáct set stupňů Celsia. Reaktor nemusel vyrábět páru, která by hnala turbiny. Existuje lepší způsob.

Je mi to líto,

„Rachel,“ řekl. „Takové věci se občas stávají. Uvidíte, že se všechno vysvětlí.“
Podívala se na něj, jako by ho neslyšela.
„On utekl,“ řekla.
„Kdo? Pilot helikoptéry?“ zeptal se zmateně.
Zavrtěla hlavou. Oči měla rozšířené strachem. „Ten terorista. Ten, co zabil Esther. Viděla jsem ho na parkovišti, když jsem vystupovala z letadla. Ale když jsem se tam podívala podruhé, už tam nebyl.“

Policejní auto kupodivu zamířilo k nim. Zastavilo za nimi a vylezl z něj zřízenec federálních aerolinií.
„Co se děje?“ zeptal se David popuzeně. Hněval se kvůli Rachel, ale rozzlobil se ještě víc, když muž z FFA řekl:
„Doktore Yanami, dostal jsem na vás stížnost pro neukázněné chování. Jste obviněn z ohrožení jiného letadla.“
„Ale to je absurdní!“ vybuchl David.
Absurdní to skutečně bylo, ale nebylo na tom nic k smíchu. Pokud pilot helikoptéry podal stížnost, pak budou věřit jemu. Naneštěstí se to přihodilo mimo kontrolu radarové věže v Hilu, takže neexistuje radarový záznam, který by potvrdil, co se vlastně opravdu stalo.
Rachel mu to mohla samozřejmě dosvědčit. Ale v tomto okamžiku, u policejního auta a s mužem z FFA, byla jeho možná svědkyně ztuhlá strachem.

Když se vraceli na Lymanovo letiště, nemluvili. David viděl, jak velký DC-10 přistává z oceánu, a kroužil chvíli okolo, než na něj přijde řada. Pak ještě chvíli počkal, až se uklidní turbulence, které způsobil tryskáč.
Když už byli dole a rolovali směrem k naváděcí věži, uviděl David policejní auto s rozsvíceným majákem. V první chvíli mu to přišlo líto, protože mu to připomnělo Rachel v onen den, kdy kolem letadla stála policejní auta s rozsvícenými majáčky. Když zastavil a nahnul se přes ni, aby jí otevřel dvířka na křídlo, cítil, jak se chvěje, a slyšel, jak oddechuje. Vylezla na křídlo, opatrně sestoupila na zem a zamířila k naváděcí věži.

David zaklel:

„Zatracenej chlap,“ vykřikl a prudce otočil letadlo. Comanche nebyl stavěný na leteckou akrobacii a nikdo s ním dosud takhle nezacházel. Taky se nikdy nestalo, aby se k němu takovým způsobem zachovalo jiné letadlo. Na volné obloze to nemělo omluvu.
Na moment měl David šílený strach, že je helikoptéra honí, aby je chytila, srazila a sestřelila dolů.
Dojem zmizel, jakmile se ohlédl přes rameno. Vrtulník už byl v dálce a malinký. Klesal dolů, na přistávací plochu na vrtné lodi.
„Tohle určitě oznámím!“ řekl David Rachel zuřivě, ale ona se jen otřásla.
„Myslím, že je to blázen,“ poznamenala. „Je to nakažlivé.“

Rachel neodpověděla. Helikoptéra stále stoupala. Směřovala do jejich dráhy, jako když broky míří na kachnu v letu. Pilot helikoptéry byl ve chvilce přímo v jejich dráze. David něco nespokojeně zabručel, zaváhal a pak změnil kurs víc na východ. Helikoptéry jsou v porovnání s letadly s křídly neohrabané. Tohle byl velký námořní Szikorsky, který měl dostatek síly. Davidův Comanche takové rezervy neměl. Vrtulník stále sledoval svůj kurz, až se dostal na jejich úroveň, a pak náhle zamířil přímo proti nim.
Rachel strnula.

Rachel poslouchala a prohlížela si malou flotilu. Slunce bylo vysoko právě tak na to, aby tvořilo na moři v záplavě kobaltu jasnou skvrnu barvy palčivé mědi. Projekt Vulkán byl právě uprostřed té velké skvrny barvy mědi a tvaru vejce, černé lodi byly proti té záři jasně vidět.
„Objedu to,“ křikl David, „myslím, že to z jihu uvidíme lip.“
Blížila se jim společnost. Z paluby vrtné lodi odstartovala směrem k nim vážka. Zároveň se ozval z Davidovy vysílačky autoritativní hlas: „Comanche N 3668 P, vlétli jste do zakázaného pásma!“
David pohlédl na Rachel a pak řekl do mikrofonu vysílačky: „Tady Comanche. Jsme nejméně patnáct mil mimo!“
Neozvala se žádná odpověď. Potřásl hlavou. „Co se to s nimi děje?“ uvažoval.

Rachel už ho zaostřovala. „Je tam několik lodí,“ hlásila.
„Celá flotila,“ souhlasil. „Ta největší uprostřed je vrtná loď, aspoň myslím – ta veliká věc, co vypadá jako stěžeň, je podle mě vrtná věž. Nebo to taky může být nějaká pumpa na manganové pecky. Ta velká loď hned vedle je něco jako plovoucí hotel, ale co jsou ty ostatní, to opravdu nevím. Vidíte na vrtné lodi ty dvě helikoptéry? Létají do Hila a zpátky každý den. Většinou s lidmi, kteří jedou na letiště, nebo právě přiletěli. Mají tam spoustu tajemných návštěvníků.“

„To je Vulkán,“

odkašlal si profesor. Trochu změnil směr, aby flotilu minuli západně, a přitom pozoroval Rachel koutkem oka.
Chvilku nikdo z nich nepromluvil. To, co vypadalo na horizontu jako homole, se změnilo v loď. O chvíli později už rozeznali několik lodí, umělé souostroví uprostřed modrého oceánu. Tahle žena je mnohem víc otřesená, než dává najevo, pomyslel si David. Rád bych jí nějak pomohl. Potřebuje, aby se o ni někdo staral, nechal ji vyplakat a byl pro ni oporou. Ale ten někdo nemůže být člověk, kterému bylo skoro třicet, když se narodila. Škoda že s námi není dnes odpoledne Frank Morford.
Ale nahlas řekl jen: „Podle armádních směrnic musíme zůstat ve vzdálenosti nejméně deseti mil. Ale můžete si to dobře prohlédnout dalekohledem.“

Ale já nemohu jít do Izraele. OOP a Syřani mi to znemožňují – a to nemluvím o Židech samotných. Tak kam tedy? Do slunné Itálie, kde střílejí turisty do kolena? Do Latinské Ameriky, kde střílejí jeptišky? Není kam jít. Pokud tam není OOP, je to IRA nebo portorikánští nacionalisti, Kubánci nebo Svobodní Srbové. A pokud je někde na světě místo, kde není nikdo, kdo by chtěl zabíjet a mrzačit lidi, aby se za něco pomstil, tak o něm nevím.“ Otřásla se a usmála se. „Takže proto si nejsem jistá, jestli někdo nechce začít třetí světovou válku,“ řekla s úsměvem. „Ale co je to před námi?“

„To je mi otázka!“ opáčil a zíral dopředu na prázdný oceán před nimi. „Je to námořní operace, o které se nesmí mluvit. Slyšel jsem, že tam je na dně manganové ložisko a že se ho snaží těžit.“
„Ale proč by to drželi v tajnosti?“ vrtalo hlavou Rachel.
„Proč vláda dělá cokoliv? Ale může to být i něco docela jiného. Jiné fámy tvrdí, že se tam pokoušejí získat geotermální energii. Někde pod hladinou je tam mladá sopka.“
„Snad plánují, jak odstartovat třetí světovou válku,“ řekla Rachel ospale.
David se na ni podíval. „Ano, možná že chtějí začít třetí světovou válku,“ souhlasil, „ale i kdyby to skutečně chtěli, to místo je trochu podivné, nezdá se vám?“

David vypadal, jako by si vítr vůbec neuvědomoval, vítr byl na Havaji běžný. Ale zjevně si všiml, jak se jí sukně přilepila na nohy, a zíral na ni, jako by byl zamilovaný. Rachel usoudila, že už je trochu starý na takové romantické způsoby, ale přesto byla ráda, že ho při tom pohledu přistihla.
Radovala se, že sedí vedle něj, když se malé letadlo zvedlo ze startovací dráhy a zatočilo nad Pacifik. Bohužel se ten den neobjevily žádné velryby, aspoň ne blíž, než byla cesta z Lahainy. David s omluvou odmítl letět tak daleko. „Až jindy,“ řekl a naklonil se k ní, aby ho slyšela v řevu motoru Comanche. „Uděláme si jiný výlet,“ dodal. Zamířil zpět mezi dva velké sopečné štíty a dál podél pobřeží Koná. Letěli nad plážemi pokrytými černým pískem a nad nájemnými domky. Ani u jižního cípu ostrova nebyly velryby, ale David zamířil špicí letadla na otevřené moře, naklonil se dozadu, aby ho lépe slyšela, a zeptal se: „Chtěla byste vidět Vulkán?“
„Co je to Vulkán, Davide?“

„Já vím,“ řekla Rachel a pak náhle dodala: „Seržantka Cheeová říkala, že pilotujete letadlo.“
Usmál se s ulehčením, že změnila předmět hovoru. „Pilotuje i má babička,“ řekl, „ačkoliv se jí to teď už snažím rozmluvit. Ale Kuši nerozmluví nikdo nic. Se mnou by to bylo bezpečnější. Chtěla byste to zkusit?“
„Seržantka Cheeová mi řekla, že bychom mohli vidět šedé velryby.“
„Ne sice moc zblízka – protože se platí dvacet tisíc dolarů pokuta, když je vyrušíte, ale ta možnost tu je. A já mám letecké brýle v autě.“
Zasmála se a potřásla hlavou jako bezstarostná turistka, která stále nosí lei. „Zatraceně!“ řekla. „Velryby! Jdem!“
Když vyšli z budovy leteckého klubu, opřel se do Rachel neočekávaně vítr. Vlasy jí vlály, sukně se lepila ke stehnům. Vítr ji téměř přinutil ustoupit dozadu.