David

se hlasitě rozesmál a Rachel se smála s ním. Náhlý nával hněvu odezněl stejně jako její únava. Kuši se na oba podívala s úsměvem a pak luskla prsty.
„Jídlo bude za třicet minut,“ řekla. „Ne, Rach. Pro tebe už tady není nic na práci. Jen jdi pěkně s Davidem. A ty, Davide, ukaž Rach cereus, který kvete v noci. Pak se oba vrátíte a pomůžete mi servírovat luau.“
David pohlédl na ohromná odcházející záda a zeptal se Rachel: „Chcete opravdu vidět cereus?“
„Jistě,“ odpověděla Rachel zdvořile a David pokračoval: „Protože jste strávila s Kuši celou půlhodinu a ona stále doufá, že se ožením, obávám se, že si vás vybrala za kandidátku.“
„Nebojte se, Davide. Je to okouzlující žena.“

„No dobrá, Rach,“ prohlásila Kuši. „Jsi moc klidná. Zakřič si. Zabreč si, jestli chceš. Ať se stalo, co se stalo, máš tu přátele.“
„Moc se omlouvám,“ začala Rachel, konsternována sama sebou, ale Kuši jen potřásla hlavou.
„O keiki máme vždycky starost, ne? Znáš přece Lona, syna vnučky mé dcery Masuki – vlastně se jmenuje Albert. Dělá nám velké starosti, Rach. Patří k těm oddílům Kamehameha. Nenávidí bílé.“
„Ale Kuši! Rachel je náš host!“ zasáhl David rozzlobeně.
„Rach je dospělá žena, Davide!“ odpověděla babička. „Rach dobře ví, že někteří Havajci nenávidí bělochy, pravděpodobně… hmm… některé jiné rasy také nemohou bílé vystát, ne? Lono studuje historii. Dobře ví, co běloši udělali Havajcům – a pořád dělají. Přijeli do přístavu Honolulu s válečnými loděmi a děly a Havajci zjistili, že už jim Havaj nepatří. Ale Lono není z těch, kteří by unášeli letadla.“
„Kuši má pravdu,“ dodal David úzkostně. „Když Albert studoval na vysoké, skutečně patřil k oddílům Kamehameha a určitě by volil nezávislou Havaj, ale není z těch, kdo by kvůli tomu vraždili.“
Rachel se už plně ovládala. „Já vím, Davide. Je to výborný mladík. Byla bych ráda, kdyby ze Stephena vyrostl muž jako on.“
„Protože vyrostl k dobrému,“ triumfálně zvolala Kuši. „Tady to vidíš! Děláš si starosti – ale všechny keiki, které vyrostou, se obrátí k dobrému. Jako tady David. Akorát že se neoženil.“

Zhluboka

se napila chladnoucí kávy. Cítila se dokonale uvolněná.
A pak Kuši náhle řekla: „Taková pěkná žena jako ty se jistě ještě vdá. Zkus to ještě jednou.“
V náhlém návalu hněvu Rachel odsekla: „A proč? Mám mít děti, aby je v tomhle šíleném světě někdo zabil?“ Zahanbeně se zarazila. Neměla v úmyslu říct něco takového. Všimla si, že její výbuch vyvedl Davida z rovnováhy, ale když chtěl něco namítnout, zarazila ho babička mávnutím ruky.

David se usmíval.

„Frank mi řekl, že vás Kuši unesla k domácím práčem,“ řekl. „Přejete si, abych vás zachránil?“
„Žádné domácí práce ani záchrana. Rachel a já jsme si povídaly o ženských záležitostech. Má jen jedno dítě. Chtěla jich víc, ale její manžel nebyl ten správný typ. Ale pravděpodobně jich ještě může několik mít.“
„Kuši!“ vykřikl konsternovaný vnuk.
„Copak si myslíš, že to přivádí Rachel do rozpaků? Kdepak! Říkám ti, že Rachel je žena, která se nedostane do rozpaků tak snadno. Jasné?“
„Přesně tak,“ souhlasila Rachel. A legrační na tom bylo, že to byla pravda. Nebyla v rozpacích, ačkoliv mluvila o tom, že ještě nedosáhla menopauzy, s téměř cizí osobou, což by ji logicky do rozpaků přivést mělo.

Rachel

se zeptala se šálkem u úst: „Cože?“
„Keiki… Hm… Dítě, víš, Proč máš jen jedno?“ Rachel zaváhala a pak se slyšela, jak odpovídá: „Jsem ráda, že mám aspoň jedno.“
A začala vyprávět o svém manželství. Povídala Kuši, že její manžel děti nechtěl, jaký musela vymyslet složitý plán a jak nakonec manžela přesvědčila, když byl napůl opilý a v milostné náladě, že souhlasil s tím, že jedno dítě snad nenaruší jejich život… Když se na verandě objevil David, byla nerada, že je přerušil.

Stará paní

byla sama v zadní zahradě a prohrabávala hromadu žhavé hlíny, v níž se pekl vepř na slavnostní večeři.
„Jdeš mi dělat společnost, Rach? Nevypadáš dobře, víš to?“
„Jsem jen unavená po dlouhém letu.“
„Chceš… hm… se trochu prospat? Mám tu tichý pokoj.“
„Radši ne. Chci se přizpůsobit havajskému času.“
„Tak potřebuješ kafe,“ usoudila Kuši a odběhla, aniž by čekala na odpověď. Vrátila se s velkou konvicí v každé ruce. „Sedni si tady,“ poručila. „Napij se kávy a uvolni se. Nikdo sem nepřijde, protože… hm… se všichni bojí, že by jim Kuši dala práci, víš? Jak to, že máš jen jedno keiki?“

„Ale já jsem,“ vmísila se do hovoru žena, která dělala pětitisícidolarové přehozy. Rachel zapátrala po jejím jméně a vybavila si je: Meg Barnhartová. „Pokračujte prosím, velmi ráda poslouchám tyhle úžasné vědecké teorie.“
„Já samozřejmě taky,“ řekla Rachel automaticky a uvědomila si, že je neklidná. Víc než neklidná, nervózní. Meg Barnhartová byla hezká žena a mohla by jí hodně pomoci při hledání možné práce knihovnice, ale napjatá kůže jejího obličeje vypadala téměř jako hadí. Také Morford se zdál neklidný. Nepochybovala o tom, že to jsou jen představy a únava. Koneckonců, v St. Louis už byl Nový rok a ona vstávala před šestou hodinou. „Ráda bych si to poslechla, ale slíbila jsem, že pomůžu Davidově babičce, a zapomněla jsem na to,“ omluvila se.

Globální problémy současného světa

Analýzou současných globálních problémů a dosaženého pokroku při jejich řešení se zabývají především jednotlivé organizace Spojených národů. Nejdůležitější analýzy vznikají na půdě Spojených národů - programů UNDP, UNEP a CSD UN, z nevládních organizací vydává prestižní zprávy o stavu světa WorldWatch Institute.

Spotřeba, chudoba a bohatství
V současné době se již jako v dobách Mezí růstu (1972) nevede diskuse o tom, zda je žádoucí ekonomický rozvoj, ale jakou by měl mít povahu - zda trvale udržitelnou, či plýtvavou a vedoucí k neudržitelnému stavu a kolapsu.

Jenom jejich simulace

„na počítači,“ řekl Morford a nabídl Rachel novou sklenku. Byl to docela zajímavý muž po čtyřicítce s hezkou, trochu stydlivou vyholenou tváří. Nosil brýle, podle Davida byl svobodný a z „katastrof“ se vyklubaly počítačové rekonstrukce velkých geologických událostí. Modeloval, jak řekl, vzrůst řetězu Havajských ostrovů ostrov po ostrovu stejně jako srážky tektonických plato, které formovaly hory a propasti Atlantského oceánu a způsobily třítisícimílové rozštěpení mezi Massachusetts a Afrikou. Odmlčel se a sundal brýle, aby si Rachel lépe prohlédl. Z kapsy vytáhl úhledně složený kapesník a začal je čistit. „Ovšem,“ dodal omluvně, „tohle všechno je čistě technická záležitost a já si nejsem jist, jak dalece jste…“

„Už jste mi to řekl,“

usmála se, „ale já na to zapomněla. Hele, támhle je někdo, s kým se musím seznámit!“
Ten někdo byla jedna ze stínových postav, kterým ji už představili, ale o níž si nepamatovala prakticky nic. Byl to ten fyzik, který vyřezával ozdoby, anebo politolog, který byl divadelní ochotník? Rozhodla se, že ani jeden z nich. Jmenoval se Frank Morford a David ho představil: „Frank má nejzajímavější práci z celé fakulty. Dělá katastrofy.“

Albert byl statný mladík

mnohem štíhlejší než Kuši či David, i když byl skoro stejně vysoký. Měl perfektní zuby jako Kuši a půvabný úsměv jako David. „To je Alicia,“ představil mladou ženu, která byla stejně hezká jako on. „Slyšel jsem, že jste tady, abyste identifikovala nějaké teroristy, paní Chindlerová.“
„Alberte!“ zaduněl vzadu za Rachel Davidův varovný hlas. Rachel ani netušila, že tu je také. Babička se na něj zamračila.
„Rachel to nevadí,“ řekla mu. „Rachel ví, proč je tady. Vem ji hezky zpátky k míse s vaječným koňakem, ano?“
David odevzdaně pokrčil rameny a doprovázel Rachel místností. Cestou řekl: „Kuši má pravdu, vždyť víte. Nechtěl jsem o tom mluvit.“

Kuši

na okamžik zmizela a vrátila se ve večerních šatech, červené sametové blůze a plédové sukni. Musela být z ohromného množství látky a Rachel se divila, že vůbec takovou velikost sehnala. Na nohy si natáhla zlaté sandály na vysokém podpatku. Odvedla Rachel od ženy, která dávala hodiny hula v hotelech, ale zároveň také učila děti společenskému tanci, aby ji seznámila se svým prapravnukem. „Chlapec vnučky mé dcery Maruki,“ představila ho. „Jmenuje se Albert. A tohle je jeho dívka.“

Byla to pohledná žena středního věku s vlasy tak těsně staženými dozadu, až jí napínaly obličej do té míry, že to vypadalo, jako by ho zvedala. Vzala si Rachel stranou a hezky si s ní popovídala o práci v knihovně. Byla velmi laskavá. Vůbec byli všichni velice laskaví. Byli tu dva malíři, tři fotografové, klenotník – deset bubnů bubnovalo, jedenáct žen tančilo a dalších dvanáct lidí měla Rachel kolem sebe. Všichni pili vaječný koňak, což nevypadalo příliš havajsky, a uždibovali malé plátky ananasu a papaje, což naopak havajsky vypadalo.

Byl tu muž,

který se zabýval solární energií, další zase geotermální energií. Byli tu umělci, protože město Volcano bylo jakýmsi tichomořským provinčním městečkem. Někteří z nich byli akademicky vzdělaní lidé z univerzity, jako třeba chlapík, který se zabýval solární energií a zároveň vyřezával ozdoby z umělé velrybí kosti pro turisty. Byla tu žena, která ručně vyšívala havajské přehozy a prodávala je turistům po pěti tisících dolarech za kus, ale povoláním byla knihovnice stejně jako Rachel a přijela do města z Honolulu, aby navštívila během svátků příbuzné.

Rachel

si stěží uvědomila, že zvoní domovní zvonek. Nikdy nepoznala nikoho takového, jako je Kuši Široma, kdysi Kuši Yamejoši, dcera dcery Alberta Kaonokilaniho. V žádném případě nikdy nepotkala nikoho tak starého. Když dávala na salát pepř a olej, Rachel dočista zapomněla, že existují nějací teroristi.

Večírek nebyl přesně večírek, byla to slavnost, luau. Luau představuje tu nejstarší havajskou tradici, což v praxi znamenalo, že tu bylo více hostů, než si Rachel mohla pamatovat, a mnohem více, než mohl pojmout dům.

„Bude s přáteli,“ řekla Rachel pobaveně, a když loupala a vykrajovala jakousi bělavou zeleninu z ostrovů na salát, naslouchala, co si Kuši představuje pod pojmem opilost. Není nic špatného na tom, když se člověk raduje, prohlásila. Ve správné době si má člověk dopřávat. Když byla mladá, to byla krásná doba – měla devět dětí! Dokonce i teď ve stáří cestuje… a pustila se do povídání dlouhé historky o výletu do Los Angeles, do mládeži nepřístupných kin; vyprávěla, jak se vrátila s ušima Mickey Mouse na hlavě a dodala, že kdyby byla o deset let mladší, byla by se provdala (kolik by jí to asi bylo – osmdesát?). Nebylo možné cítit se nepohodlně s touto smějící se horou masa.