„A teď,“

řekla, když konečně Rachel pustila, „teď si dáme něco k pití, než přijdou hosti. Jen víno. Pro mě žádnou whisky, jen víno. Nekouřím cigarety, jen dýmku. Někdy marihuanu. Dala by sis? Ne…“ Hledala v paměti slovo, které jí vypadlo, a mumlala si: „Žádný narkotika. Davide! Přines víno wiki wiki, honem!“
Když Kuši opatrně nalila víno do sklenic na vysoké nožce, poslala vnuka, aby se podíval na pekoucího se vepře, a šla s Rachel připravit salát.
Bylo neuvěřitelné, co všechno si stará paní pamatovala. Rachel s ní mluvila jenom během krátkého oběda a neměla dojem, že by se jí svěřovala se svým životopisem. Kuši se neopomněla zeptat na Stephena a dokonce si pamatovala i jeho jméno. A nejen to, pamatovala si i jak je starý. „Tys nechala osmnáctiletého mládence samotného na Nový rok?“ dotazovala se pohoršeně. „Bílého chlapce? Opije se, Rach!“

Nezdržovala se potřásáním rukou nebo polibky. Natáhla se a ovinula kolem Rachel paže, takže se Rachel zmocnil pocit, jako by ji objímal milující medvěd. „Tak ty jsi zase tady, Rach,“ řekla a opřela si na chvíli tvář o temeno Racheliny hlavy. „Aloha, jsem ráda, že jsi tady. Ostatní hosté přijdou co nevidět. Teď tě chci jen pro sebe.“
Vypadalo to, že chce opravdu Rachel jen pro sebe. Že ji nebude chtít pustit. Rachel se cítila jejími ohromnými pažemi svázaná. Kuši příjemně voněla kuchyní a kvetoucí zázvorové lei, které měla na sobě, nutilo Rachel ke kýchání.

Za chvíli

dorazili k domu. Za domem byla zahrada s květinami a před ním voňavý trávník, obojí velmi pečlivě udržované, stejně jako samotný dům. Ten byl dvoupatrový a vepředu i vzadu měl širokou verandu. Rachel už věděla, že se jí říká lanai. Vypadal mile a pohodlně.
David otevřel dveře a křikl: „Kuši?!“
Za okamžik se rozevřely zasouvací dveře v zadní stěně vstupní haly a vešla veliká žena. Rachel už zapomněla, jak je obrovská. Měla dlouhé lesklé červené vlasy – snad ani nemohly být pravé – a na každém prstě nejméně jeden široký prsten.

Rachel

se opřela dozadu, pozorovala, jak Havaj ubíhá kolem automobilu, naslouchala Davidovi a uvažovala, že je to docela hodný muž. Chce předejít tomu, aby vzpomínala na hrůzu, kvůli níž se tu octla. Není snad hezké, že je někdo tak laskavý? A přijde vůbec někdy doba, kdy se k ní někdo bude chovat méně laskavě, takže bude nucena postavit se tváří v tvář uzlíku strachu a bolesti, který stále ještě přetrvává mezi jejími prsy uvnitř hradního koše? Překoná strach, nebo ho nechá explodovat bez ohledu na to, jaký bude mít exploze zničující účinek?

Když nepočítala Stephena, nebylo od smrti jejího otce v jejím životě mnoho mužů, kterým by mohla důvěřovat.
Cestou nahoru do města povídal David o sobě. Žil tu se svou babičkou (babičkou!) už víc než dvacet let a patrně se nikdy nezamýšlel oženit. Byl rodilý Havajec. Jeho otec pěstoval cukrovou třtinu. Podle vlastních slov byl David velmi rád, že může Rachel doprovázet, protože člověk v penzi nemá nic pořádného na práci.

Pomalu přikývl

a pak se usmál. Když se David usmál, usmál se celým obličejem. Jeho velká okrouhlá tvář se rozzářila jako tykvová maska na svátek Halloween. Ale hezká maska. Yanami byl veliký jako vysloužilý zápasník suma, měl lysou hlavu a rozcuchané bílé vousy. Vypadal asi na padesát, ale musel být mnohem starší – byl už přece v penzi – muselo mu být pětašedesát nebo ještě víc. Obočí i řasy měl bílé, což v kontrastu s jeho olivovou pletí působilo živým dojmem. Ta kombinace mu slušela. Byl jako neokázalý Charlie Chan. Jako někdo, komu můžete důvěřovat.

Když přecházeli ulici k jeho autu, drze zaparkovanému přímo pod značkou zákazu parkování, explodovalo za nimi několik rachejtlí. David poskočil: „Kčertu,“ zaklel, „doufám, že vás to nevyděsilo.“
Rachel se zastavila, aby ho uklidnila. „Doktore Yanami,“ řekla, „nemusíte na mě brát takové ohledy. Klidně můžu o únosu mluvit. Nesložím se z toho. Nemám dojem, že by každá rachejtle byla puška, ze které po mně někdo střílí.“

Bylo to zvláštní.

Když podřimovala nad Pacifikem, přemýšlela, zda ji Lymanovo letiště vyděsí. Teď byla jenom potěšená, že na pár dní unikla ze zimního St. Louis.
Oblékla si volnou tuniku, muumuu, a sandály, upravila si vlasy, vzala kabelku a šla. Na zadní stěně výtahu se skvěl nápis „Mele Kalikimaka“, a když vyšla ven, čekal na ni David Yanami u velkého tradičně osvětleného vánočního stromku. U otevřeného okna, za nímž byly vidět palmy a rozprostíral se modrý Pacifik, vypadal stromek jako pěst na oko. Ale uvítací úsměv byl opravdový. David si ji pozorně prohlédl odshora dolů. Není to erotický pohled, pomyslela si, aspoň ne tak docela. Jako kdyby namalovala obraz a on ho kriticky zkoumal. „Výborně,“ řekl, „jste nejlépe oblečená žena z celých ostrovů na novoroční večer.“

Profesor Yanami zářil:

„Moje babička vás srdečně zve dnes večer k nám domů. Nebo máte nějaké jiné plány?“
„Jediný plán, který mám, je dát si sprchu a převléknout se.“
„Výborně. Váš hotel je odtud jen pět minut.“
Vzal její zavazadlo a pokračoval srdečně: „Jsem moc rád, že jste přijela, paní Chindlerová, protože Kuši by mi nikdy neodpustila, kdybych se vrátil bez vás. Ostatně máme novoroční večer!“
Když se převlékala, práskaly na celé Banyan Drive novoroční ohňostroje. Rachel nijak neotálela, ale ani nespěchala. Cítila se dokonale uvolněná.

Vypadala překvapeně,

že tu vidí profesora Yanamiho. „Paní Chindlerová? Já se jmenuji Nancy Cheeová. Buďte zdráv, doktore Yanami.“
Profesor pokývl, zjevně překvapený stejně jako ona. Rachel přijala obě lei a nechala je, aby se domluvili. Proběhlo to velmi rychle. „Budete dnes večer paní Chindlerovou potřebovat?“ zeptal se Yanami.
„Úředně ne. Chtěla jsem jí jen pomoct ubytovat se v hotelu. Pokud mě nepotřebujete, přijďte laskavě zítra v deset na policejní stanici, paní Chindlerová.“

Uvědomila si,

že telefonická domluva mohla být nepřesná. Mohla nějaké to slovo přeslechnout. Nebo se mohl některý přítel únosců dovědět, že přijede. Pak by to s ní nejspíš dopadlo špatně. Prozkoumala své pocity a zjistila, že ji ta myšlenka ve skutečnosti nijak neděsí. Asi byla už dříve vyděšená tolik, že na ni takové pomyšlení neúčinkovalo.
„Paní Chindlerová?“
Bylo to legrační. Její jméno se ozvalo dvakrát, ze dvou různých směrů a dvěma různými hlasy, takže si nejprve pomyslela, že jde o nějakou zvláštní ozvěnu. Pak si všimla nalevo velkého staršího distingovaného pána – jeho jméno bylo Yanami, emeritní profesor David Yanami. Pomalu k ní přistoupil, v ruce červenobílý květinový věnec lei a na tváři uvítací úsměv. Po pravé straně se objevila pohledná dívka s orientální tváří, oblečená v policejní uniformě. I ona měla lei, ovšem medově žluté.

Rachel

sice telefonicky ujistili, že ji bude na letišti čekat policejní poručík z Hila, ale neřekli jí, kdo to bude.
Když vystoupila z DC-10, prošla s ostatními pasažéry skleněnými dveřmi k úpatí schodiště. Zastavila se uprostřed tranzitního prostoru a rozhlížela se.
Nevypadalo to, že by na ni někdo čekal. Položila své zavazadlo na skládací vozík a prošla bezpečnostní rentgenovou kontrolou pro cestující.
Když prošla dveřmi ven, měla nejdřív dojem, že vypnuli klimatizaci. Pak si uvědomila, že je venku na vzduchu. Obklopilo ji dusné teplo havajského dne. Kabát nesla přes ruku. Kalhoty si na sebe prostě vzít musela, aby se v zimním St. Louis vůbec dostala na letiště, ale teď se jí všechno, co měla na sobě, zdálo příliš teplé.
Čeká na ni někdo?

Tento proces stále probíhá.

I když Kilauea a Mauna Loa na Velkém havajském ostrově ještě stále chrlí lávu a rostou, stárnou. Pohyb kry už téměř zamezil jejich vynořování.
Jihovýchodně od nich se v mořském dnu vytvořil nový průduch. Díky nánosům lávy nad kráterem během času vyrostl. Tento proces začal na mořském dně čtyři kilometry pod mořskou hladinou. Nyní je sopka víc než 3000 metrů vysoká. Její vrcholek je teď zhruba 800 metrů pod vlnami.
A sopka stále roste.
Jednoho dne, za několik tisíc let, dosáhne hladiny a Havajské ostrovy dostanou nového člena do svého řetězu. Dosud nenarozený ostrov už byl pojmenován: jmenuje se Loihi.

V místech,

kde stoupající fontány z horkých míst pronikají kůrou mořského dna, rodí se v hlubinách malé sopky. Po mnoho tisíciletí narůstají, až dosáhnou hladiny oceánu a rostou nad ni; tak vzniká vulkanický ostrov. Všechny ostrovy havajského řetězu vznikly, když kra minula horké místo. Když se plato pohybovalo přes horké místo, oddělilo sopky od pomalu stoupajících fontán a ony vyhasly. Pak už je ujídaly moře, vítr a déšť, takže nejstarší z nich již neexistují – staly se z nich pouze ponořené mořské hory nebo nízké kupy.

Tichomořské plato

je v neustálém pohybu. Celé mořské dno se všemi mořskými horami a ostrovy směřuje pomalu na severozápad trvalou rychlostí několika centimetrů za rok. V místech, kde se odtrhává nebo naráží na jiné, se objevují nové sopky a vypukají zemětřesení.
Na Havaji se nestřetávají dvě plato. Havaj leží právě uprostřed největšího z nich.
Abychom mohli odpovědět na otázku, proč sopky vznikají právě tam, kde jsou, musíme porozumět „horkým místům“ – místům hluboko pod zemským povrchem, kde je z neznámých důvodů vyšší teplota magmatu než hmoty, která je obklopuje. Tato horká místa jsou velmi stará (mnoho milionů let). Když horká tekutina stoupá, vytváří fontány roztavené skály, které zvolna vyvěrají na povrch. Havajská horká místa (jsou zde dvě nebo tři blízko u sebe) setrvala ve stejné poloze dlouhá léta, neboť se nad nimi pohybovala kra Tichomořského plato.

Nejsem si úplně jistá,

odpověděla. „Mám jen dojem, že je to on. Mohla bych to říct líp, kdybych ho viděla osobně.“
„Jistě,“ souhlasil poručík a vydal se hledat místo, kam by se mohla uchýlit, než druhý den ráno odjede do St. Louis.
O dva měsíce později, když se synem strojila vánoční stromeček, se ozval telefon z Havaje. Jednoho z únosců pravděpodobně chytili.
Havajské ostrovy jsou tvořeny sopkami. Některé jsou dávno mrtvé, ale některé jsou dosud aktivní. Když geologové porozuměli tomu, jak se pohybovala a lámala zemská kůra, snadno vysvětlili, jak se ostrovy utvářely. Bylo obtížnější zjistit, jak se utvářely, než kdy se to stalo.
Tichý oceán je obklopen ohnivým kruhem. Na jeho průměru se nacházejí místa, kde se žhavé magma snaží prorazit k zemskému povrchu, a někdy dokonce skrz něj. Výsledkem této snahy jsou řetězy sopek, oblasti horkých pramenů a gejzírů a krajiny, které trpí častým zemětřesením. Kruh je ohromný. Rozprostírá se od amerického pobřeží, kde najdeme sopky jako Parícutin a Svatá Helena či vysoké štíty Aljašky, přes Beringovu úžinu na Sibiř, vede kolem Kamčatky dolů přes Fudžisan a další hory japonského souostroví a dál jihovýchodní Asií. Patří sem také oblasti gejzírů na Novém Zélandu. Tento kruh obklopuje skupinu tektonických plato – masu kůry a tekutiny viskózního vnitřku země. Největší z nich je samotné Tichomořské plato.

Byl to benzin.

Ale látková zápalná šňůra vypadla. Rachel zůstala naživu sama a seděla v tichu, které narůstalo a narůstalo, a ve smíšeném zápachu benzinu, ucpaných toalet a mrtvého těla Esther.

Konečně dorazilo policejní auto s vyjícími sirénami z města Kamuela. Rachel byla sotva v stavu poděkovat, když jí policisté pomohli ze sedadla a posadili ji na křídlo. Spustila nohy do prostoru pod sebou a nemyslela na nic než na teplé slunko, které jí hřálo záda.
O dvě hodiny později na policejní stanici v ulici Kapitoli vybrala z řady fotografií obrázek, který se velmi podobal únosci, jemuž Esther strhla masku. „Oscar Mariguši,“ řekl policejní poručík stojící vedle. „Patří k organizaci Maui Mau-Mau. To je v pořádku. Jste si identifikací jistá, paní Chindlerová?“