Obyvatelstvo

Afrika je společně s Asií pokládána za kolébku lidstva. Uvádí se, že pozůstatkem lidských ras (kromě populací tří velkých ras, tvořící současné lidstvo) jsou např. Negrilové – trpasličí populace Pygmejů (výška do 150 cm), žijících v pralesní oblasti centrální Afriky, a Sámové (Křováci), kteří žijí rozptýleně v polopouštních a pouštních oblastech jižní Afriky.
Geograficky je rasové složení obyvatelstva (a jeho kultura) značně odlišné. V severní části kontinentu převládají Arabové a Barbeři, kteří patří ke středomořské větvi europoidní rasy, na jih od Sahary převládá černošské obyvatelstvo (odtud vznikl název pro toto území Černá Afrika) , které je negroidní větví ekvatoriální rasy.
Nepříznivé přírodní poměry dlouho ztěžovaly pronikání Evropanů z pobřeží do nitra afrického kontinentu. Teprve až roku 1488 obeplul B. Diaz nejjižnější cíp Afriky mys Dobré naděje. První, kdo ve středomořské oblasti zakládali osady, byli Féničané, Řekové a Římané. Arabové pronikali do Afriky po pobřeží Rudého moře a podél Nilu.
Až 19. století bývá spojováno s dobrodružným objevováním vnitrozemského kontinentu. Hlavním důvodem tohoto pronikání byl obchod s otroky a získání nového uzemí, které obsahuje nerostné bohatství. Postupně docházelo ke vzniku koloniálních říší. Koloniální země byly: Francie (západní a centrální Afrika), Velká Británie (východní a jižní část), Portugalsko, Španělsko, Belgie, Itálie a Německo i Holandsko. K rozpadu koloniálních mocností došlo až v 60. a 70. letech 20. století.
I v Africe, zvláště v důsledku nízké vzdělanosti, je problémem překonání tradice mnoha dětných rodin. Důsledkem extrémně vysoké porodnosti- zvláště v subsaharské Africe- je současný přirozený přírůstek obyvatelstva 3%.

Podnebí

V Africe jsou klimatické podmínky a vegetační poměry závislé především na zeměpisné poloze. Převážná část leží v tropickém pásu, jen jižní a severní pobřeží leží v pásu subtropickém. Rozložení Afriky po obou stranách rovníku vytváří zrcadlově se opakující šířková pásma podnebí, půd a vegetace. V tropickém pásu v oblasti rovníku se nacházejí celoroční vlhké a horké podnebí vnitřních tropů. Charakteristické jsou minimální denní i sezónní teplotní výkyvy a srážky, které se ve formě prudkých lijáků pravidelně denně opakují (dopoledne výpar, odpoledne déšť). Vegetaci v této části tropické oblasti tvoří deštné pralesy, které pokrývají pobřeží Guinejského zálivu a celou Konžskou pánev. Na sever a na jih od rovníkové oblasti se vytváří podnebí vnějších tropů s obdobím dešťů a sucha. V oblasti obratníků jsou teplotní rozdíly extrémní a skoro neprší. Důsledkem je výrazná šířková pásmovitost.Deštné pralesy přecházejí v savany, stepi, polopouště a pouště.
Pro subtropický pás na pobřeží Středozemního moře jsou charakteristická suchá léta a zimní srážky.

Vodstvo Afriky

Vodstvo
Pro svoji velkou vodnost jsou africké řeky významným zdrojem vodní energie, ale četné vodopády a peřeje omezují jejich splavnost. Třetina území Afriky tvoří bezodtokovou oblast. Nejvýznamnějšími řekami jsou: Nil, Niger, Kongo, Zambezi. Nil je druhou nejdelší řekou světa (cca 6000 km), ale má malou vodnatost. Niger je hospodářsky velmi významná řeka, která ústí do Guinejského zálivu.Vodnatostí druhá největší řeka světa je Kongo. Na jihovýchodě je nejvýznamnější řekou Zambezi, která ústí do Indického oceánu.
Nejvýznamnější jezera leží ve východní Africe, jsou značně hluboká, protože vyplňují, již zmiňované příkopové propadliny vzniklé tektonickými pohyby. Největším je Viktoriino jezero (rozloha 68 000 km, leží v 1134 m nad mořem, je hluboké 85 m a má mnoho ostrovů). Druhým nejhlubším jezerem po Bajkalu je Tanganika (34 000 km, hloubka do 1435 m), značně hluboké je i jezero Malawi (30 800 km, hloubka až 706 m). Na jižním okraji Sahary leží mělké, bezodtoké Čadské jezero, které vysychá.

Geografická charakteristika Afriky

Geografická charakteristika Afriky

Vymezení regionu
Afrika je druhým největším světadílem. Její rozloha i s přilehlými ostrovy je 30,3 mil. km. a má 800 mil. obyvatel, je však i zemí s nejrychleji rostoucím počtem obyvatel. Afriku řadíme mezi nejteplejší světadíl. Podle barvy jejího obyvatelstva získala přídavné jméno černá. Mezi další nej Afriky patří – 2. nejvyšší světadíl. Průměrná nadmořská výška kontinentu je 750 m. Od Evropy je Afrika oddělena Gibralatarským průlivem, s Asií souvisí Suezskou šíjí, ve které byl v letech 1859 – 69 vybudován Suezský průplav, který nyní tyto dva světadíly od sebe odděluje. Afriku omývá ze západu Atlantický oceán a z východu Indický, na severu pak Středozemní moře.

Povrch
Afrika má ze všech světadílů nejmenší členitost pobřeží.Významným zálivem je jen otevřený Guinejský záliv na západním pobřeží, nejvýznamnější zálivy na severním pobřeží jsou Velká Syrta a Malá Syrta ve Středozemním moři.
V Indickém oceánu leží největší ostrov Madagaskar s rozlohou 586 tis.km. V Mosambickém průlivu se nachází souostroví Komory (s dosud aktivní sopečnou činností) a východně od Madagaskaru leží skupina sopečných ostrovů Maskarény.V Atlantickém oceánu leží největší a světově známé Kanárské ostrovy (s činnými sopkami) a Kapverdské ostrovy.
Afrika má malou vertikální členitost, převládají náhorní plošiny a rozsáhlé pánve, ze kterých vystupují horské masívy. Základní části horstev se dělí do tří částí: 1. Tabulová Afrika
2. Atlas
3.Vysoká Afrika
Tektonickými pohyby (v třetihorách) vznikly ve východní Africe příkopové propadliny, které v dnešní době z větší části vyplňují jezera, a sopečné kužele. Největší horou Afriky je vyhaslá sopka Kilimandžáro ( 5895 m ).Ve východní části se rozkládají i rozsáhlé lávové plošiny, z nichž největší je Etiopská vysočina. V centrální Africe je rozlehlá Konžská pánev, v jižní Africe spadají příkře do Indického oceánu Dračí hory.
Mezi další významný geografický pojem, který charakterizuje povrch Afriky, je poušť. Ve středu Afriky můžeme naleznout deštné pralesy, které postupně směrem k jihu nebo severu přecházejí v savany, stepi, polopouště až v pouště – na severu Afriky se rozkládá největší poušť světa Sahara (s rozlohou 8 mil.km), na jihu např. polopouštní plošina Kalahari a poušť Namib. Savany, stepi, polopouště a pouště jsou pro Afriku typické, zabírají více jak 2/3 celého kontinentu a dále se šíří. Jižní okraj Sahary lemuje Sahel (z arabštiny, znamená okraj, břeh, až 400 km široký), pás polopouští a poušťnatějících savan.

Lidová a pololidová slovesnost

Lidová a pololidová slovesnost

Vedle literatury oficiální, kterou v duchu protireformačního úsilí tvořili zejména jezuité, vznikala v prostředí blízkém lidu i lidová a pololidová slovesnost, vyznačující se anonymitou autorů. Nejpříznačnějším druhem jsou mezihry (interludia), krátké frašky vkládané původně mezi vážné hry, po 17. století hrané samostatně.
Hrávaly je zpravidla učitelé a jejich žáci zejména o masopustu. Námětově čerpají ze selského života.
Ústní lidová slovesnost vyjadřuje vztah lidu k otázkám života a smrti, práci a přírodě, k rodině a společnost i boj proti utlačovatelům. Typickým znakem je již zmíněná anonymita a ústní podání.

Druhy slovesné tvorby:

Lidové pověsti – obsahují historický fakt, který je ale postupem času zkreslován fantazií předávajících
Národní pověsti – žily v podvědomí zejména v době pobělohorské (O praotci Čechovi)
Hrdinské pověsti – O Žižkovi
Rodové pověsti – O bílé paní
Místní pověsti – vtahovaly se většinou k založení hradu apod.
Pověsti nedávné minulosti – o protifeudálních vůdcích odboje (Kozina, Kubata)
Pověsti legendární – inspirované oficiální literaturou, vázané k zázraku nebo poutnímu místu (pověst Hostýnská)
Proroctví – vyjadřovaly naději na lepší budoucnost (Libušino proroctví)
Pohádky – vznikaly z touhy po spravedlnosti, neboť v nich vítězí dobro nad zlem a záporný hrdina je potrestán. Rodí se zde také typická postava Honzy, který jako prostý, avšak mazaný, čestný a chytrý venkovan, zvítězí nad špatným měšťanem.
Lidové písně – byly nejživějším a nejhojnějším útvarem lidové slovesnosti
Písně zbojnické – zejména na východní Moravě a na Slovensku
Balady – vesměs s tématikou rodinných a společenských vztahů (Osiřelo dítě)
Lidová dramata – navazovaly na přelomu 17. a 18. století na náboženské hry, zvláště o Vánocích a Velikonocích
Dobrodružné hry – Komedie o Turecké vojně
Lidové zpěvohry – inspirovány pravděpodobně operními představeními na šlechtických zámcích.