I. Spisy pedagogické

Informatorium školy mateřské – spis určený zejména matkám a chůvám, zdůrazňuje vliv předškolní výchovy
Brána jazyků otevřená – učebnice latiny
Orbis Pictus – Svět v obrazech, obrázková učebnice cizích jazyků, v záhlaví každé kapitoly je obrázek, jednotlivé objekty jsou očíslovány a následuje text ve čtyřech jazycích (čeština, latina, němčina, maďarština)
Velká didaktika – nejdůležitější dílo Komenského přeložené téměř do všech světových jazyků. Komenský zde upozorňuje, že výchova dítěte začíná od narození a je rozdělena do 4 stupňů po 6 letech. Škola mateřská (výchova v rodině), škola obecná (národní, v každé obci, vyučovacím jazykem má být jazyk mateřský), škola latinská (ve větších městech) a akademie (v hlavním městě každé země). Po ukončení studií měly následovat závěrečné cesty po světě.
Veškeré spisy didaktické – první sebrané spisy českého autora, byly vydány v Holandsku.

Pedagogické zásady: - názornost vyučování
- postup od známého k neznámému a snadného ke složitějšímu
- odmítání surových trestů
- výcvik tělesných a řemeslných dovedností
- veřejné vyučování přístupné všem bez rozdílu rodu, sociálního původu a stáří
- organizace škol a učební plány mají být všude jednotné a pro všechny závazné

Vedle pedagogických spisů se Komenský pokoušel shrnout veškeré vědění v jednotnou soustavu. Spisy vedoucí k tomuto cíli jsou označovány jako díla pansofická (vševědná, viz. bod III.). Již roku 1643 vydal dříve připravený Plán vševědy, propagující myšlenku, že zvýšení a rozšíření vzdělanosti napraví společenské nemravnosti.

Jan Ámos Komenský

Latinským jménem Comenius. O jeho narození se přou tři obce, Uherský Brod, Nivnice a Komná. Pocházel z českobratrské rodiny. Jeho otec pocházel z vesnice Komná (odtud pravděpodobně Komenský). Brzy osiřel. Studoval na bratrských školách ve Strážnici a Přerově a na universitách v Německu. Po studiích vyučoval v Přerově a Fulneku. Odtud musel ale roku 1621 spolu se svou rodinou uprchnout před plenícími vojáky španělské inkvizice, skrýval se ve východních Čechách v Bílé Třemošné v Podkrkonoší a roku 1628 odešel natrvalo do emigrace. Žil v polském Lešnu, kde byl zvolen biskupem jednoty bratrské, jak se později ukázalo, posledním. Zde mu také při velkém požáru shořela většina jeho majetku a mnoho rukopisů a zejména podklad pro obsáhlý slovník Poklad jazyka českého.
Poté pobýval jistou dobu v Anglii, Švédsku a na delší dobu se usadil ve východním Prusku.
Po opětovném návratu do Lešna mu zemřela druhá žena (první zemřela při morové epidemii v Přerově) a naděje na jeho toužený návrat do vlasti zhatil Vestfálský mír (1648), kterým byla ukončena třicetiletá válka.
Ke konci života přijal pozvání přátel v Amsterodamu, kde také nakonec umírá. Měl světovou proslulost ve Švédsku, Holandsku i v Uhrách, dostal pozvání od Harvardské university v Americe. Do historie vstoupil jako učitel národů.
Ve svém rozsáhlém díle slučuje starší reformační tradice s ideály renesance obsáhnout a pochopit svět jako řád. Snaží se o spojení umění s vědou a víry s naukovým poznáním. Neustále hledá cestu z krize člověka a soudobého světa.

Doba pobělohorská

Drtivá porážka českého stavovského povstání na Bílé Hoře (1620) se stala pro celý národ osudnou. Habsburská šlechta, jenž vyšla z tohoto boje vítězně, nechala roku 1621 popravit 27 pánů, jimž byl zabaven majetek, který propadnul Habsburkům a katolické církvi, a mnoho dalších bylo vypovězeno ze země. Mezi nimi byla povětšinou inteligence, což mělo za následek obrovský úpadek hodnoty literárního díla a češtiny.
Důsledky této prohry byl hospodářský a politický rozvrat země spojený s násilnou katolizací a germanizací, a s tím také spjatou cenzurou.
Do Čech přišli katoličtí Jezuité (zakládají první vysoké učení – Klementinum), jenž se již nedávno předtím dali viděl v procesech s Martinem Lutherem, kteří začali pálit knihy nevhodné úmyslům Habsburků a katolické církve. Nejznámější papežovou figurkou těchto praktik byl Antonín Koniáš. Zakázané knihy (Libri Prohibity), které nebyly spáleny, skončily svázány řetězy v klášterech.

Kagemuši se otřásl. Zvedl se vítr, přišla mlha a začal padat déšť se sněhem. „Máme tolik vrtných expertů, kolik potřebujeme.“
Muž se napřímil. Nějaký rybář zatahal policistu za uniformu. „Měl byste s nimi mluvit zdvořileji,“ pošeptal mu. „Chtějí říct něco velmi důležitého.“ Policista si ho prohlédl. Byl to jeden z rybářů, kteří mluvili rusky, takový ten typ, co prodával drobky informací za právo překročit dvanáctimílové kurilské pásmo. Dělali to mnozí. Rusové získali ostrovy od Japonců po druhé světové válce. Bylo to místo, kde měli svoji nejlepší rybářskou základnu. Kagemuši neměl toho člověka rád, ale nemohl popřít, že asi ví, o čem mluví.
„Tak povídejte,“ řekl už bez sarkasmu.
Rus řekl: „Jsme z Kamčatky. Pracovali jsme na ďábelském projektu, který se týká atomové bomby a sopky. Vemte nás prosím k nejbližší televizní stanici a sežeňte tisk.“
„Ale proč?“ zeptal se Kagemuši.
„Protože to musíme oznámit světu! Aby se každý dozvěděl, co se děje v našem státě! Abyste vy, lidé ve svobodné a demokratické zemi, poznali, kde se rodí skutečné zlo! Musíte to zastavit!“ Muž začínal křičet. „Jde o zbraň, která zmrazí polovinu světa a odsoudí miliardy lidí k hladovění! Chceme, abyste oznámili světu, že se na něčem tak podlém odmítáme podílet!“

Na jednom malém ostrůvku při severním pobřeží japonského ostrova Hokkaidó vyrušili policistu Točí Kagemušiho od poledního jídla. „Vypadni,“ zabručel na dospívající dívku, která vtrhla do jeho domu. „Copak je to tak důležitý, že to nemůže deset minut počkat?“
„Je to důležité,“ nedala se dívka. „Pojďte se mnou prosím ke krabím sádkám. Jsou tam Rusové!“
Rusové! Taková nuda! Ale úřední osoba se musí věnovat i nudným záležitostem. „Jdi do školy a zavolej ruského učitele,“ přikázal. „Ať hned přijde!“ Nečekal, až dívka splní jeho příkaz, nasadil si čepici, upravil si dohodu a lítostivě pohlédl na pěkný řez tuňáka.
Pak nasedl na bicykl a vydal se na jízdu městem. Sádky byly plné rybářů, obchodníků a povalečů. Kagemuši přikázal, ať mu uvolní místo. Přidržoval si čepici proti větru, který tu byl cítit mořem a kuchanými rybami. Spatřil dva promočené, neholené a špinavé muže, kteří nepohodlně seděli na zemi na konci sádek.
Ještě než se dostavil učitel, dověděl se, že se jedná o uprchlíky, jak ostatně předpokládal. Nebylo obtížné najít rybáře, který jim docela dobře rozuměl. Kagemuši jim řekl, aby odešli z mola, od nádrží se svíjejícími se kraby. Usadil je na jednu z lavic v západním stylu, které vlastnil přístav, a vyčkal, dokud nepřišel učitel.
„Tak tedy,“ začal, „co chcete?“
„Přišli jsme požádat o azyl,“ odpověděl jeden s pomocí učitele.
„Samozřejmě, to jsem předpokládal,“ řekl na to policista sarkasticky. „Myslíte si, že jste se octli ve svobodném světě, kde neexistují žádné problémy. Ale víte, tady musíte pro obživu pracovat. Co umíte?“
Muži pohlédli jeden na druhého. „Jsme vrtní experti,“ řekl jeden.

Generál Brandywine zareagoval mírně: „Je mi líto, že se na to díváte takhle, ale samozřejmě, je to vaše rozhodnutí. A co vy, paní Chindlerová? Budete rozumnější?“
Rachel potřásla hlavou: „Bohužel. Nechci být vaše Táňa.“
Generál Danforth se ozval rychleji než jeho nadřízený: „Jak se můžete odvážit? Jak můžete srovnávat vaši vládu se skupinou revolučních teroristů, jako je Symbionese Liberation Army?“
Ale generál Brandywine mu položil ruku na rameno. „Nechte to tak, Jacobe,“ poradil mu.
„Paní Chindlerová není samozřejmě ve své kůži, má za sebou velké utrpení, to si uvědomte. Později možná změní názor… bude na to mít spoustu času.“
Generál Brandywine se na Rachel laskavě usmál v důvěře, že to, co řekl, se taky stane, protože je tomu tak téměř vždy. Ale generál neviděl noviny, které vyjdou druhý den.