Cesta dolů z hory působila ještě děsivějším dojmem než cesta nahoru, protože už zapadlo slunce. Valná část silničky tonula v hlubokém stínu. Stephen Chindler se k matce netulil již víc než deset let, ale teď ji objímal. Kvůli sobě i kvůli ní. „Všechno je v pořádku, mami,“ šeptal jí do ucha a těsně se k ní přimknul, když džíp klouzal po slizké silničce.
„Ale není! To tedy není!“ řekla rozhodně. Nepodívala se na něj. Samozřejmě že to nebylo v pořádku. Stephen pohlédl přes matčinu hlavu na starého Havajce. Profesor David Yanami pokrčil rameny, jako by chtěl říct: „To víš, že má pravdu.“ Měla ji. Nebylo to v pořádku, protože na předním sedadle seděl muž, který je hlídal s automatickou pistolí v ruce. Sundal si helmu. Pod ní se objevila tvář mladého muže černé pleti. Nevypadal nijak hrozivě, naopak, vyhlížel docela přátelsky, jako Eddie Murphy – ale zbraň nesklonil.
A zejména už nebylo v pořádku, že viděli umřít těch pět lidí.
Bylo to trochu příliš. Jistě, někteří si to zasloužili, aspoň ten velký chlapík s posměšným pohledem a hubená žena. To by se ještě dalo chápat. U určitých typů se to prostě dá očekávat. Když přijde muž zákona do saloonu, bez rozpaků postřílí v přestřelce zloděje dobytka. Ale ta stará japonská babička přece nebyla zlodějem dobytka! Byla to stará paní. A ten člověk, co se jmenoval Plitt, ten jenom dělal svou práci. A co ti tři ostatní, které ten velký chlapík zabil dřív, než tam přijeli?

Avšak oceány na Zemi existují mnohem delší dobu než šedesát milionů let. Jsou tu zhruba tři miliardy let a všechny fosilie mořského života a depozita mořského sedimentu ukazují, že obsah soli je po celou dobu existence oceánů prakticky stejný.
V současné době by mělo být moře blátivou solnou břečkou, v níž by žádný mořský živočich nepřežil. Osmotický tlak soli na mořské organismy by nestačil ani na to, aby vypudil z jejich těl odpad. Oceán by byl mrtvý a zanedlouho by byla mrtvá i pevnina, protože mořské rostliny jsou pro suchozemská zvířata nezbytné.
Dokonce víme, kam se sůl ztrácí. Mělká moře vysychají a zanechávají po sobě velké plochy krystalické soli. Ty jsou pak pokryty dny příštích moří (jde o jakýsi závod mezi ukládáním sedimentu a rozpouštěním obrovské masy soli, kterou obvykle vyhraje sediment), anebo zůstávají otevřena pod oblohou jako slaniska v pouštních oblastech.
Nevíme, jak se to děje – jednotně, trvale – už miliardy let. Nedává na to odpověď ani Lovelockova hypotéza Gaia. Ale Lovelock se táže, možná napůl žertem: „Není možné, že Velký bariérový útes… je částečně dokončený projekt vysušení laguny?“
Méně fantasticky: sám život průběžně ovlivňuje oceány, stejně jako je známo, že ovlivňuje atmosféru, aby se životu jako celku dařilo dobře a aby prospíval.

Pokud je hypotéza Gaia pravdivá, máme důvod doufat, že život na Zemi přežije prakticky jakoukoliv katastrofu, přinejmenším do té doby, než zanikne planeta sama.
Hypotéza Gaia však neříká nic o tom, že život, který přežije, bude život lidský.

Hypotéza Gaia

konstatuje, že ve vzduchu je příliš mnoho kyslíku a v moři příliš málo soli.
Kdybychom kyslík ze vzduchu odňali, zahynula by všechna zvířata na zemském povrchu. O něco později by zahynula i zvířata v oceánech, neboť ta potřebují kyslík, který se do vody dostává ze vzduchu.
Kyslík vytvářejí živé organismy. Rostliny přijímají solární energii a redukují kysličník uhličitý na jednotlivé prvky. Uhlík využívají pro svou vlastní potřebu a kyslík uvolňují.
Sůl v moři ovšem představuje mnohem obtížněji řešitelný problém.
Sůl se do moře (aspoň většinou) dostává s deštěm. Vodní kapky padají na zem a doputují do řek, které se vlévají do moře. Při své pouti vyplavují ze země sůl a nesou solné břemeno s sebou. Pak se molekuly vody vypaří z mořské hladiny, když ji zahřeje slunce, vytvoří se z nich dešťové mraky a celý proces se opakuje. Když se voda vypaří, zůstane sůl v moři. A jak postupuje čas, je moře stále slanější.
Výpočty ukazují – vyjdeme-li z chemicky čisté mořské vody bez soli a uvážíme-li množství solného depozita, které se každoročně dostane do moře –, že dosažení dnešního stavu trvalo mžiknutí oka – takových šedesát milionů let.

Ne náhodou se oblast mezi zemskou kůrou a ozónovou vrstvou nazývá „biosféra“. Odpovídá totiž Schroedingerově definici živého. Lesy po požáru regenerují. Po vyhynutí některých forem života na Zemi se vyvíjejí a rozšiřují formy nové. Díky vstřebávání energie (která pochází téměř výlučně ze slunečního záření) si struktura udržuje stav nízké entropie.
Nelze samozřejmě jednoduše říct, že v biosféře existují jednotlivé živoucí subjekty. Je třeba konstatovat, že všechny tyto živoucí subjekty dohromady – hmyz i sloni, mikroorganismy i sekvoje, hlupáci i králové – představují druh čehosi jedinečného a kolektivního – jedinečnou živoucí entitu.
Tuto entitu pojmenoval v roce 1974 James Lovelock a někteří další vědci ze Střediska nepilotovaných kosmických letů a později z Laboratoře mořské biologie v Plymouthu. Pojmenovali ji Gaia.
Hypotéza Gaia tvrdí, že život na Zemi (bráno dohromady) nejenže usiluje o to, aby přetrval a dál se reprodukoval, ale že se snaží zajistit, aby tu zůstal navždy.
Je to uklidňující vědecká hypotéza. Možná je i pravdivá.

Zvláštní rys všeho živého, který se snaží zachovat uspořádanost systému, čili nízkou entropii, se nazývá „homeostáze“. Planeta Země (nebo aspoň její část, která se nachází mezi zemskou kůrou a ozónovou vrstvou vysoko v atmosféře) je homeostatická.
Například: Když umístíte do uzavřené nádoby vzorek zemské atmosféry a vzorek dřeva z lesa a zapálíte je, začnou hořet. Budou hořet tak dlouho, dokud bude přítomen kyslík ve vzduchu, nebo uhlík ve dřevě nebude redukován na takovou úroveň, která nepostačuje k hoření.
Ale vně uzavřené nádoby je situace zcela jiná. Je tu vzduch, který obsahuje kyslík. Je tu dřevo v lesích. Dojde k zapálení – když ne jinak, tak tu a tam zapálí strom blesk. Pak nastane proces spalování stejně jako v uzavřené nádobě. Ale daleko dříve, než se vyčerpá kyslík nebo uhlík, se proces zastaví. Obvykle se spustí liják. Existuje vždy dostatek uhlíku na povrchu Země a stejně tak kyslíku ve vzduchu. Reakce přesto nikdy neproběhne až do konce. A co víc, když uhasne lesní požár, začne les znovu růst a zanedlouho je poměr kyslíku a uhlíku stejný, jako byl předtím. To je homeostáze.

Posuzováno jako laboratorní problém ve fyzikální chemii, nalézá se planeta Země ve zvláštním stavu. Vzduch obsahuje příliš mnoho kyslíku a moře příliš málo soli, celá planeta se nachází v podmínkách nízké entropie.
Entropie je jedním z jevů, které můžeme snadno pozorovat, ale kterým se dá těžko porozumět.
Znamená směřování uzavřených systémů od uspořádanosti k neuspořádanosti. Pokud máte kostku ledu a šálek horkého čaje, jde o uspořádaný systém, neboli o systém s nízkou entropií. Jedna jeho část je zcela studená, druhá je horká. A to je určitý typ řádu. Když ponoříte kostku ledu do horkého čaje, za chvíli získáte vlažný a slabší čaj. Systém už není tak uspořádaný, entropie se zvýšila.
Existují systémy, které si udržují nízkou entropii po dlouhá časová období?
Ano. Existují organizované struktury mající nízkou entropii, které si svoji strukturu zachovávají díky vstřebávání energie. V roce 1944 definoval takovéto struktury Erwin Schroedinger. Nazýváme je „život“.

„Oni se zbláznili,“ zasténala lítostivě.
Ale to už nebyl její problém. Vojáci nestříleli. Prostě tu stáli, čekali a někteří hleděli k nebi, odkud se ozýval vzdálený zvuk.
Posledními zbytky zraku viděla Kuši, jak se něco proplétá mezi roztroušenými mraky směrem k vrcholku hory a nebezpečně se to smýká v silných poryvech vzduchového proudění okolo štítu. Mohl to být vrtulník… ale mohlo to být i cokoliv jiného.
„Nakopej je všechny do zadků, Pele,“ přála si Kuši, ale už nemohla čekat, zda se jí přání vyplní.
Pocítila náhlý a konečný nával krve a zvedla oči ke svému vnukovi. „Sbohem, Davide, ty mé dobré dítě,“ řekla – nebo aspoň si myslela, že říká. „Sbohem, Rachel a Stephene. Sbohem, Lono. Dostali jste se do průšvihu, a teď už je na všechno pozdě…“
Pro Kuši bylo taky pozdě. Už navždy.

Dva armádní džípy s pohonem všech čtyř kol se vřítily na parkoviště. Z každého vyskočilo šest mužů. Ještě než první muž vyskočil, někdo vystřelil dávku za samopalu a Lono upadl s hrudníkem rozervaným na kusy.
Kuši si povzdechla z hloubi plic – téměř zakvílela, ale bolest nepocházela jen z rozervaného masa v jejím těle.
Viděla, jak muži běží k budově, v níž leží, a za nimi její vnuk, Rachelin syn a policistka. Pak se její vidění zatmělo.

Když zase prohlédla, skláněl se nad ní David. „Ty, Davide,“ řekla hlasitě. „Postaráš se o Rachel a její dítě, ano?“
Vypadal vyplašeně, téměř jako v rozpacích. Ale hlavně vypadal starostlivě. „Nemluv, Kuši,“ prosil ji. „Budeš zase v pořádku. Zavoláme doktora, odvezeme tě do nemocnice…“
„Ale ne, Davide,“ odporovala mu jemně a odstrčila ho trochu dál, aby lépe viděla. Dva muži z džípů táhli s namířenými zbraněmi vzpouzejícího se Kanalou ke kraji parkoviště. Za nimi táhl jiný muž ženu – teroristku. Tohle je ale podivné, pomyslela si Kuši.
A ještě podivnější bylo, že zbylí muži z osádky námořních džípů stáli okolo se zbraněmi v pohotovosti. Hned jak vojáci od teroristů odstoupili, ostatní začali střílet.
Oba teroristé byli mrtvi, ještě než dopadli na zem.
„Proč to udělali?“ vydechla Kuši nevěřícně.
Ještě neuvěřitelnější bylo, když viděla, jak se skupina střelců obrátila. Jejich zbraně teď mířily na Davida, Stephena, policistku, Rachel a jí samotnou.

Dva armádní džípy s pohonem všech čtyř kol se vřítily na parkoviště. Z každého vyskočilo šest mužů. Ještě než první muž vyskočil, někdo vystřelil dávku za samopalu a Lono upadl s hrudníkem rozervaným na kusy.
Kuši si povzdechla z hloubi plic – téměř zakvílela, ale bolest nepocházela jen z rozervaného masa v jejím těle.
Viděla, jak muži běží k budově, v níž leží, a za nimi její vnuk, Rachelin syn a policistka. Pak se její vidění zatmělo.

Když zase prohlédla, skláněl se nad ní David. „Ty, Davide,“ řekla hlasitě. „Postaráš se o Rachel a její dítě, ano?“
Vypadal vyplašeně, téměř jako v rozpacích. Ale hlavně vypadal starostlivě. „Nemluv, Kuši,“ prosil ji. „Budeš zase v pořádku. Zavoláme doktora, odvezeme tě do nemocnice…“
„Ale ne, Davide,“ odporovala mu jemně a odstrčila ho trochu dál, aby lépe viděla. Dva muži z džípů táhli s namířenými zbraněmi vzpouzejícího se Kanalou ke kraji parkoviště. Za nimi táhl jiný muž ženu – teroristku. Tohle je ale podivné, pomyslela si Kuši.
A ještě podivnější bylo, že zbylí muži z osádky námořních džípů stáli okolo se zbraněmi v pohotovosti. Hned jak vojáci od teroristů odstoupili, ostatní začali střílet.
Oba teroristé byli mrtvi, ještě než dopadli na zem.
„Proč to udělali?“ vydechla Kuši nevěřícně.
Ještě neuvěřitelnější bylo, když viděla, jak se skupina střelců obrátila. Jejich zbraně teď mířily na Davida, Stephena, policistku, Rachel a jí samotnou.

Kanaloa se zadíval na opuštěnou vysílačku. Tichounce si pro sebe hvízdl, že na ni v tom zmatku zapomněl. Ale pak mu svitlo a otočil se zpátky ke dveřím. Kuši se pohnula.
Neměla ve zvyku pohybovat se o nic rychleji než slon, a to ze stejných důvodů jako on. Ale stejně jako slon dovedla být velmi rychlá, když chtěla. Kanaloa byl velký. Kuši byla asi o deset kilo těžší. Jednoduše položila své velké paže na jeho ramena a padla na něj. Pod jej í váhou ztratil rovnováhu a zapotácel se. V poslední chvíli se pokusil otočit se k ní.
Částečně se mu to podařilo. Otočil zbraň.
Kuši cítila, jak jí střela ráže 44 vnikla do těla. Uvědomila si to s téměř pobaveným překvapením. To je ale vtip! Po tolika letech zemřeš, když tě někdo střelí do břicha!
Z vnitřku místnosti uslyšela výkřik. Radista Plitt se pokoušel zneškodnit Pele. Další dva výstřely, které se rozlehly uvnitř, však signalizovaly, že neuspěl. To bylo špatné. Stejně tak bylo špatné, že Kanaloa, který ležel pod ní, se chystal ji setřást. Měl vyražený dech, ale byl tak velký a silný, že se mohl uvolnit bez velkých problémů. Kuši mu to trochu ztížila. S veškerou silou, která jí ještě zbývala, mu zaryla velké koleno do třísel. Zasténal bolestí. Ale ani Kuši nedopadla líp. Uvědomila si, že se v ní napětím něco trhá a pocítila náhlý agonizující nával krve.
Viděla, jak se venku její pravnuk Lono s údivem otáčí a hledí směrem k ní a pak se otáčí zpět, aby čelil novému nebezpečí.
Byl příliš pomalý.

„Samozřejmě,“ řekl obr. „Myslím si to. A taky si myslím, že se ti nechce zabíjet vlastního strýčka. Ale musíš to udělat. Nemáš na vybranou.“
„Musíš to udělat, Lono,“ křičela Pele. Mladík stále váhal. „Udělej to, dřív než bude pozdě!“
Lono na ni chvíli hleděl. Jeho tvář byla tvrdá, jako by byla vyřezaná ze dřeva. Nebyly na ní patrné žádné emoce. Ať byly jeho myšlenky jakékoli, jeho výraz o nich nevypovídal nic. Stejně tak se podíval na svoji prababičku a pak na Rachel.
Potom se ke Kušinu překvapení sklonil a políbil Rachel na ústa.
Od ní se otočil ke Kanaloovi. „Zabijeme jen tu policajtku,“ řekl s konečnou platností. Vzal z ruky obra zbraň a vykročil do ustupujícího šera.
„Nech mu dost času, aby se dostal za ni,“ řekla Pele nervózně.
Kanaloa se na ni podíval znechuceně, ale řekl jen: „Dej mi pušku.“ Stoupl si s puškou do dveří a chystal se k akci. V tu chvíli Kuši s dlouhým tichým povzdechem opět opustila Rachel.
U zdi vstupní místnosti si tiše držel zraněné rameno radista Plitt a všechno bedlivě pozoroval. Kuši na něj krátce pohlédla a pak mrkla směrem k Pele. Jestli jí porozuměl nebo ne, to nemohla vědět. Pohlédla přes Kanaloova záda otevřenými dveřmi ven a viděla, jak někdo neopatrně vykukuje zpoza budovy s kanadsko-francouzským teleskopem. To musí být ta policistka. Kanaloa se mohl tím směrem podívat každým okamžikem – pokud tomu nezabrání.
„Ty, Kanaloo,“ řekla konverzačním tónem, „v tom rádiu nějak praská.“

Kuši pustila Rachel a jemně ji od sebe odstrčila. Nebylo důvodu, aby se míchala do její záležitosti. „Jsi blázen, Kanaloo,“ řekla. Nebyla to urážka. Bylo to jednoduše konstatování faktu.
Obr jí chvilku hleděl do očí. Pak se otočil, když ta druhá běloška, která měla tu šílenou drzost říkat si Pele, vykřikla: „Co budeme dělat, Kanaloo?“
Kanaloa si ji prohlédl od hlavy k patě. „Sundej tu stupidní věc z hlavy,“ řekl.
Meg Barnhartová si rychlým pohybem strhla paruku a hodila ji na podlahu.
Protože se zdálo, že už bezprostřední krize nehrozí, Kuši zase objala Rachel kolem ramen.
Škoda že teroristi mají ty zbraně, pomyslela si. Kdyby měli holé ruce, pustila bych se s nimi do křížku. Určitě bych v zápase s Kanaloou podlehla, ale citelně bych ho pochroumala. Rachel by se postarala o tu cizí ženskou a Plitt, i když má zraněné rameno, by mohl vyřídit jejího pravnuka Lona. Kuši si zhluboka povzdechla. Ale on má zbraň, malou pistoli cizí výroby, a přestože jí oplatil přímý pohled neohroženě, všimla si, že je zamračený a v očích má starost, když si myslí, že se nikdo nedívá.
„Zabijeme je,“ řekl Kanaloa hlubokým hlasem. „Lono si vezme pistoli a půjde okolo domu zleva. Já půjdu zprava, aby na mě policistka vystřelila. Až Lono uslyší výstřel, rozběhne se a napadne ji zezadu. Jasný?“
Lono z něj nespouštěl oči. Pak řekl zřetelně. „To je hloupost. Vybouchli jsme, Kanaloo. Potřebujeme je jako rukojmí.“
„Ale těch už máme šest,“ usmál se Kanaloa mile.
Lono vypadal vyděšeně. Pohlédl na těla, která ležela vzadu u stěny. Byl to další rádiový specialista a dva strážní, kteří byli ve stejné místnosti, když teroristé zaútočili na dům. „Tři z nich jsou mrtví,“ poznamenal.
„Ale nikdo kromě nás neví, že jsou mrtví,“ usmál se Kanaloa, nedbale změnil polohu a pohrával si s pistolí v ruce.
„Ba ne, takhle to prostě nepůjde,“ opakoval Lono tvrdošíjně.
„Ale půjde. Myslím, že jen ta ženská má zbraň.“
„Myslíš!“

Nancy zareagovala ihned. Zařadila zpátečku a rychle zacouvala za nedaleký dům. David a Stephen běželi za ní. Ukázala jim, aby zalehli a v okamžiku byla venku z auta s policejní osmatřicítkou v ruce. Krčila se za kapotou automobilu a obezřetně se rozhlížela. Ostatní následovali jejího příkladu…
A čekali.

Pootevřenými dveřmi druhého domu vykoukla za ohromným teroristou Kanaloou Kuši a zaregistrovala, jak auto zmizelo. Objímala Rachel. To je zajímavé, pomyslela si s uspokojením, že se ta malá běloška nechvěje strachem. Existovalo přece dost důvodů pro to, aby byla vyděšená. Aby byli vyděšení všichni. Nejen Rachel, ale i Kuši a osádka auta. A také muž, který měl střelnou ránu v rameni. Jmenoval se Plitt. Nejspíš obsluhoval vysílačku, nad kterou se Kanaloa potil a proklínal ji, dokud si neodskočil, aby se pokusil zabít jejího vnuka. Dostala se ke dveřím příliš pozdě na to, aby mu v tom zabránila, ale ten špinavec se evidentně netrefil.
Koukala škvírou ven jen kratičkou chvilku a v řídnoucí sněhové přeháňce ani pořádně neviděla, ale byla si jistá, že poznala Davida.
Stejně tak si byla jistá, že je tam i ta hezká policistka a patrně i Rachelin syn. Je od nich statečné, že sem přijeli, pomyslela si. I to si zasluhovalo pochvalu. Ale Kuši se divila, proč nepřijeli s padesáti policisty se samopaly.
Ohromný terorista se k ní otočil ode dveří a zamířil jí na břicho. „Lhala jste mi,“ zavrčel, jako když přede velká kočka. „Řekla jste jim, kam za náma jedete!“

Světlo však nebylo signálem, že v domě někdo je. Dveře byly zamčené. Zvonek tu nebyl. David bušil na dveře ze všech sil, ale nedočkal se žádné odpovědi – v rámusu způsobeném vichřicí sotva slyšel své vlastní klepání. Ale vítr už foukal nepravidelně a zbytky sněhu tály Davidovi za límcem a na kabátu, jak začalo zapadající slunce vykukovat skrz okraje pohybujícího se mraku.
Ale někde tady musejí být! Nebylo možné, aby někdo ze štítu odešel a oni ho cestou dolů nepotkali – stejně nepochybné bylo, že by si ho při míjení museli na úzké silničce všimnout. David zavolal na chlapce: „Zkusíme ten druhý dům!“ a otočil se, aby je k němu rozběhl. V tu chvíli ho Stephen chytil za paži. „Ne,“ křičel a mávnul rukou. „Seržantka Cheeová nás volá zpátky.“
Ačkoliv na jedné čtvrtině oblohy svítilo sluníčko, mokrý sníh stále padal ze zbylé části. Když běželi zpátky k autu, jeho ledová vlhkost je téměř oslepovala. Nancy Cheeová byla vykloněná z okénka a křičela: „Nesmíme tu zůstat! Městská policie byla odvolána a přijede sem tým armádních specialistů!“
„Specialistů!“ odfrkl si David „Na co jsou cvičení?“
„Je to rozkaz!“ řekla Nancy Cheeová. „Pojďte dovnitř. Musíme jet zpátky, aspoň na to rozšířené místo za první zatáčkou…“
„Zatraceně,“ řekl David, „ale já tam mám babičku!“
„A já mámu!“ dodal Stephen.
„Ale nemůžeme tu zůstat…“ začala Nancy Cheeová.
Opravdu nemohli. Něco plesklo o kapotu datsunu.

Silnice se rozšířila. Nad nimi se objevila okrouhlá bílá stavba, napůl ukrytá v mraku. Za prvním domem se rýsoval druhý. To všechno viděla Nancy skrz čelní sklo. Jinak neviděla nic.
Po policejních autech, která tady očekávala, tu nebylo ani stopy.
Když David Yanami soukal své velké tělo z auta, policistka ho varovala. Zvedla k ústům vysílačku. David nečekal na to, co se Nancy dozví.
Vylezl z auta a komicky utíkal plískanicí vířící písek k nejbližšímu domu. Stephen v patách za ním. David si zakázal myslet na to, co mohou na štítu Mauna Kea najít, ale ani jeden z obrázků, které se mu přesto mihly myslí, neodpovídal skutečnosti. Nebyla tu žádná policejní auta. Ozbrojené teroristy nebylo vidět. Nebylo tu nic. Žádná známka něčí přítomnosti s výjimkou dvou zaparkovaných aut, která se nejasně rýsovala v plískanici. Nikdo u nich nebyl.
V tu chvíli udeřila Davida do očí jedna nesrovnalost. Světlo nade dveřmi jedné observatoře svítilo. Světlo! Hlavní důvod, proč se teleskopy umísťují na vzdálené hory, je, aby byly co nejdál od jakéhokoliv světla. Palomar dokonce rušila světla čerpacích stanic a stánků s hamburgry, které pronikaly až do hor. Světlo nade dveřmi domu má samozřejmě svůj smysl – ne však světlo nade dveřmi astronomické observatoře.

Nepřestal povídat celou cestu nahoru. Nancy Cheeová mu za to byla vděčná, protože jim to všem pomohlo nemyslet na to, co tam nahoře najdou. Měla spuštěné okénko a doufala (nebo se obávala), že něco seshora uslyší, třeba dávku ze samopalu – pokud už se tam dostala policie. Ale samozřejmě neslyšela nic. Vzdálenost a vítr by to znemožnily, i kdyby bylo co k slyšení.
Když začal starý pán mluvit, podíval se na něj Stephen zvědavě, ale s uspokojením. Občas se se zájmem podíval z okénka. Nancy téměř četla v jeho mysli. Všiml si sněhu na druhé straně propasti s okraji ostrými jako nůž – sníh na Havaji! – a pak se podíval dolů a začalo mu svítat. To bílé, co vyplňovalo jinou propast, nebyl sníh, ale mrak. Vršek mraku viděný shora.
„Už jsme skoro tam,“ řekl David, aby udržel chlapcův zájem. „Nahoře ve hvězdárnách mají čtyři nebo pět hodně velkých teleskopů – optické, infračervené, a všechny možné další přístroje…“
„Skoro tam“ bylo optimistické tvrzení, ale pravda byla, že už byli hodně vysoko na hoře. V téměř čtyřech tisících metrech byl vzduch citelně chladnější. Náhle je zahalil jeden z mraků, které visely nad horou. Dostali se do šedé oslepující bouře. Bušily do nich kapky. Nancy Cheeová si náhle uvědomila, že zapomněla vysílačkou ohlásit, kde jsou, ale teď už na to bylo příliš pozdě, protože řízení auta vyžadovalo obě ruce a všechnu její pozornost. Motor začal vynechávat. Už neměl dost síly. Ve výšce skoro čtyři kilometry nad úrovní moře mu scházelo čtyřicet procent kyslíku a karburátor se zahlcoval.
Pak se ocitli nahoře.