A mimoto k němu Rachel nebyla právě zdvořilá na Davidově večírku.
Takže když ho David vzbudil a zeptal se ho, zda by se Rachel několik hodin věnoval, zatímco David bude jednat o bezděčném narušení vzdušného prostoru, nemohl dobře říct ne, ale byl nerad, že musí říct ano. Když jel na kole do univerzitního komplexu, byl stále ještě mrzutý, ale jakmile tam přijel, rozveselil se. Miloval školu. Vzdor všemu to byla příjemná vyhlídka, že se může někomu pochlubit.

I když měl Davida rád, přesto mezi nimi padlo kvůli této nové malahini, Rachel Chindlerové, několik ostrých slov. Nejhorší věc – ne, druhá nejhorší věc – dokonce třetí nejhorší věc, když vás někdo pustí k vodě, potom co překousnete takové věci, jako je zraněná marnivost a prázdná postel, třetí nejhorší věc je, jakým dobyvatelem ženských srdcí se stanete. Uvědomíte si, že jste velkým jasným bodem na radarech nezadaných žen, které už jimi nechtějí zůstat, a že vaši nejlepší přátelé spolupracují na tom, jak vás předhodit jejich nástrahám. Tahle Rachel by mohla být docela dobrá. Pokud by se pro ni rozhodl sám, bezpochyby by zvážil vyhlídky a přinejmenším by ji vzal jednou či dvakrát do postele. Ale ne, když tomu přihlížejí David a Kuši. Samozřejmě jen v duchu, protože fyzicky přítomni v jeho ložnici pochopitelně nejsou.

Měl velmi rád svého starého učitele Davida Yanamiho – potom co opustil rodinu, ho měl nejspíš raději než kohokoliv jiného. Kdysi měl doopravdy rád svou manželku. Ale ta ho opustila. A láska se nenatáhne tak, aby sahala až do Farga v severní Dakotě. Proboha! Severní Dakota! Už dost bylo na tom, že ho opustila kvůli muži, který byl starší než on, chudší než on a dokonce i hloupější než on – ale ona ještě opustila ostrovní ráj v Pacifiku kvůli severní Dakotě! Jak otřesné musí být takové odmítnutí.
Nicméně však zcela nezničilo jeho zájem o ženy.

Důvod, proč Frank Morford přešel od hvězd k počítačům, neměl nic společného s nadějemi na úřední postup. Dokonce se o počítače ani moc nezajímal. Stále měl rád hvězdy. Sluneční a hvězdný vesmír ho těšil mnohem víc než křemíkové čipy, ale byl ohromně vzdálený. Mohli jste se na něj dívat. Ale nemohli jste se ho dotknout. A hlavně se nedal tvarovat, měnit či zdokonalovat – a Frank Morford byl člověk, který rád něco dělal rukama.

„To je ten, co jsem se s ním setkala u vás doma?“
„Ano, Rachel. Je to hezký muž, který se právě rozvedl…“
Rachel se otřásla. „To je v pořádku.“ Líně vyhlížela z okénka. Jak je nepříjemné, když někdo, koho sotva znáte, se pokouší dát vás dohromady s někým, koho neznáte vůbec.
Vypěstovala si vůči tomu určitou nevoli, která potlačila všechny starosti, jež hlodaly v hloubi její mysli, ať šlo o teroristy, možnou smrt či o to, proč selhala při identifikaci pro seržantku Cheeovou.

„V tom případě půjdete se mnou,“ řekl David pevně. Otočil se k seržantce: „Dohlédnu na to, aby s ní pořád někdo byl.“
„Nu, pokud jste si jistý…“ řekla Nancy Cheeová nerozhodně.
„Já jsem si jistá,“ řekla Rachel, „že mi to bude vyhovovat daleko lip. To je vaše auto, co stojí támhle u zákazu stání?“
Bylo jeho. „Z té včerejší příhody udělali federální případ,“ zamumlal, když jí pomáhal na sedadlo. „Tak jsem o tom musel sepsat zprávu. Myslel jsem, že strávíme dopoledne s Kuši, ale ona chce, abychom přišli dneska na večeři, a mně se zdá, že byste s ní nejspíš nechtěla být tak dlouho. Takže nás očekává Frank Morford, aby vám ukázal, na čem pracuje…“

„Na tomhle malém ostrově ne,“ odpověděla policistka. Vedla ji do hotelové haly a pozorně si prohlížela každého, koho potkaly, i každý výklenek.
Rachel si uvědomila, že seržantku vyděsila. Nebyla tedy nijak překvapená, když uviděla Davida Yanamiho, jak k nim spěchá, potí se a funí. Vracel se z prohlídky různých částí hotelu, kterou provedl, aby se ujistil, že její mrtvola neplave v hotelovém bazénu, ani neleží za anturiovým plotem. „Je mi líto, že jsem vám způsobila starosti,“ řekla oběma. „Dáme si snídani?“
Podívali se na sebe a odmítli. „Musím se vrátit na okrsek,“ řekla Nancy. „Půjdete se mnou? Není to moc pohodlné, ale…“
„Ale já opravdu policejní stanice nijak nemiluju,“ usmála se Rachel.

„Ale byla byste mnohem bezpečnější v…“
„Ne!“ řekla Rachel s konečnou platností. Policistka se na ni podívala a pak vklouzla s autem do mezery na parkovišti.
Než vystoupily, poznamenala: „Nemůžeme najít Oscara Marigušiho.“
„Možná se mi to jen zdálo, Nancy.“
„Nemyslím. Víme určitě, že ho včera viděli v Koně. Mohl se tam snadno dostat, pokud byl na letišti, když jste s doktorem Yanamim přistáli. Ale na Lymanově letišti jsme nenašli nikoho, kdo by poznal jeho fotografii.“
„Domnívám se, že si všiml, že jsem ho viděla – pokud to byl skutečně on, a proto je teď nejspíš tisíc mil daleko,“ řekla Rachel klidně.

Rachel překvapilo, že jí výstřel z upilované brokovnice neu-střelil hlavu. Místo toho se ukázalo, že osoba v autě je policistka Nancy Cheeová. „Paní Chindlerová!“ křičela. „Kde proboha vězíte? Vy opravdu nesmíte sama opouštět hotel. Doktor Yanami přišel, aby vás vyzvedl, a vy jste tam nebyla. Tak mě zavolal. Nastupte si, prosím.“
Rachel byla mírně překvapená, když si uvědomila, že dívka je opravdu znepokojená. „Jen jsem chtěla být chvilku sama.“
„Ale to je strašně nebezpečné, paní Chindlerová,“ řekla policistka. „Nesmíte vycházet sama. Dokonce si nejsem jistá, jestli můžete zůstat sama v hotelu. Máme zvláštní pokoj. Já bych ráda…“
„Jste velmi laskavá,“ řekla Rachel, když Nancy zatočila kolem dělicího pásu na Banyan Drive. „Ale já se v hotelovém pokoji cítím docela dobře.“

Vyděšená nebyla.

Dominantní pocit pod povrchem její mysli byl ve skutečnosti lítost, že si na tuto vycházku na sebe nevzala šortky a nahoru podprsenku od plavek. Seděla tam a oddávala se pomalému sebezkoumání, aniž by měla nějaký zvláštní zájem o to, co může vyplynout na povrch; seděla tu, dokud doprava na silnici podél zátoky nezhoustla, slunko za jejími zády nevystoupilo vysoko a dokud za sebou neuslyšela kroky. Ani potom se neotočila. Čekala, dokud si nebyla jistá, že se kroky vzdalují. Pak vstala a pohlédla lhostejně na muže s ploutvemi a v neoprenu, který kráčel k opačnému konci ostrova. Bylo zajímavé, že to nebyl terorista, to její mysl zaregistrovala. Chvilku postála a pak se vydala směrem k hotelu. Sotva došla k prvnímu banánovníku u silnice, otočilo se s hvízdáním pneumatik a řvoucím motorem do protisměru kolem dělicího pásu auto a zastavilo vedle ní.

Bylo to proto, že jí ho bylo líto? To je směšné. Byl to mnohonásobný vrah a stalo se jen nejnepravděpodobnější náhodou, že nezabil i ji. Bylo to proto, že se bála pomsty některého z jeho společníků, kterého dosud nechytili? Samozřejmě. Muselo to být tak. Ano, řekla si Rachel, to je jediné vysvětlení jejího chování, jež dává nějaký smysl. To zahrnuje všechno. Nebo téměř všechno. Všechno, ale ne to, že v první řadě přišla sem a vystavila se tak riziku (ale to se dá vysvětlit taky, protože na to v St. Louis nemyslela a výlet zadarmo na Havaj přitahuje člověka daleko víc než přeskakovat kaluže břečky v Missouri). Takže by všechno souhlasilo – s výjimkou toho, že sedí docela sama v místě, kde by se nedovolala žádné pomoci, a představuje dokonalý cíl pro každého teroristu, který by jí chtěl něco udělat.
Rachel složila ruce do klína a opřela se dozadu o nepohodlné tyčky. Další otázka – pokud tomu tak je, proč není vyděšená?

Lenivě se protáhla a pustila tuto otázku, stejně jako všechno ostatní o Oscaru Marigušim, kompletně a definitivně z hlavy. Musela si položit mnohem důležitější otázku.
Proč neidentifikovala toho druhého teroristu při policejní předváděčce? V technickém smyslu slova si nemohla být jistá, protože tu tvář nikdy předtím neviděla. Ale ten hluboký opovržlivý hlas, tak velká hlava – takových nemohlo být na Havaji mnoho. Přinejmenším mohla říct poručíkovi, co si myslí, a nechat ho, ať si vyvodí vlastní závěry.
Proč to neudělala?

O dvacet minut později už seděla na nenatřené parkové lavičce, na níž byla vyryta jména stovky párů milenců, na malém ostrůvku zátoky v Hilu. Za ní byl malý most, který překročila, a ještě dále hotel a za ním řada dalších. Vycházející slunce ji pálilo do zad. Bylo to hezké místo. Plochá kopule sopky Mauna Loa a strmější, vyšší Mauna Kea se tyčily za úzkou zátokou rozkládající se před ní. Dívala se na ně pozorně, ale ve skutečnosti viděla tvář Oscara Marigušiho. Viděla ji celkem třikrát. Viděla ji v tom hrozném okamžiku v letadle, když Esther strhla zelenou kuklu a ona spatřila vyplašenou, téměř dětsky zděšenou tvář teroristy těsně předtím, než zastřelil Esther. Pak ji znovu viděla v policejním albu zločinců. Určitě to byla ta samá tvář. A do třetice ji viděla v tom prchavém okamžiku na letišti.
Stále tutéž tvář?

Možná to byla opravdu jen její představa.
Policisté si to zjevně mysleli. Její důvěryhodnost u nich značně poklesla, protože neuspěla při identifikaci jiného teroristy.
Odhodila pokrývku a vylezla z postele. Protože měla plnou penzi, zavolala dolů pro kávu do pokoje, pak se rychle oblékla a trochu se upravila. David si může myslet, že je to od ní trochu lehkomyslné, pomyslela si, protože nevěří na to, že by si něco představovala. Ale David Yanami bral na sebe víc odpovědnosti za její život, než jí bylo milé.