Poté co jihomolučtí teroristé unesli v Nizozemí v prosinci 1975 vlak, jeden z rukojmích, Gerard Vader, řekl: „Musíte bojovat s určitým pocitem sounáležitosti s Molučany. Dali nám cigarety. Dali nám přikrývky. Ale taky si uvědomujete, že jsou to vrazi. Pokoušíte se potlačit to ve svém vědomí. Já vím, že jsem to potlačoval. Zároveň si uvědomuji, že i oni byli obětí. Po dlouhém období by byli stejnými oběťmi, jako jsme byli my. Možná dokonce většími…“

Patty Hearstová nebyla sama.

V průběhu

jednání si Jan-Erik Olsson vyžádal (a dosáhl) propuštění trestance Clarka Olofssona, který se k němu v bance připojil a podílel se na hlídání rukojmích. Během dlouhého období zajetí se rukojmí začali identifikovat s případem svých věznitelů. Jeden dokonce řekl při telefonickém rozhovoru s premiérem Olofem Palmem: „Lupiči nás chrání před policií.“ Po osvobození, se všichni rukojmí snažili svým věznitelům pomoci. Jedna z žen si dokonce vzala Clarka Olofssona.
Stockholmský syndrom se neomezil pouze na tuto událost či na Švédsko. Bývalí rukojmí na různých místech navštěvují své věznitele ve vězení nebo pro ně dokonce zakládají fondy na obranu. Bývalá rukojmí vyslýchaná po akci vypovídala, že by v případě policejní ozbrojené akce poslouchala rozkazy teroristů a ne policie. K tomu dochází, i když původní zločin nemá v pozadí politické nebo idealistické motivy, ale jedná se o prostou bankovní loupež, jako tomu bylo ve Stockholmu. Platí to však mnohem víc, když teroristé mají pro své akce jakýsi principiální podklad. Rukojmí získají pocit, že oni a teroristé jsou ve stejném postavení, spíš jako oběti.

„To opravdu nevím,“ přiznal David. „Byla to mladá dívka, hodně vyděšená, špatně s ní zacházeli. Přirozeně byla příliš vyděšená a zmatená, než aby mohla odporovat.“
„Ale nemusela se stát jednou z nich, doktore Yanami. Nezapomeňte na snímky bankovní kamery. Ona se aktivně účastnila loupeže!“
David potřásl hlavou. „Nevím, kam míříte.“
„Jde mi o to, proč se Rachel Chindlerová chová tak, jak se chová, doktore Yanami. Slyšel jste někdy o stockholmském syndromu?“
106

David řekl omámeně:

„Vůbec mně nenapadlo, že se tolik lidí podílí na terorismu. A Lono…“
Nancy Cheeová zaváhala a pak řekla: „Snad vás nezraní, když vám řeknu, že jsme si o vašem synovci všechno zjistili. Jedno je jisté: určitě nebyl v uneseném letadle, byl celé ráno na pobřeží Kona v práci. Odešel až po poledni a v té chvíli už bylo letadlo pryč.“
„Díky Bohu,“ řekl David. „Aspoň nikoho nezavraždil.“ Mysl mu vířila. „A pokud s ním šla paní Chindlerová dobrovolně, jak se domníváte, pak je vůbec otázka, jestli právně vzato…“
Nancy Cheeová potřásal hlavou: „Pořád je to únos. Bohužel.“
„Dokonce i když nebyla předmětem únosu?“
„My nevíme, jestli byla nebo nebyla,“ řekla Nancy Cheeová pevně. „Dokonce i když by nebyla, i naznačená hrozba násilím dostačuje pro obžalobu. Vezměte si, kolik je takhle spácháno znásilnění. Ovšem my předbíháme. Tohle je materiál pro soud. Hodně bude taky záviset na tom, z čeho ho paní Chindlerová obviní – pokud se jí samozřejmě nic nestalo. Co si o ní myslíte?“
Davida zarazila irelevance té otázky.
„Proč? Je to výborná mladá normální žena. Někdo, kdo prošel strašnou zkušeností, ale vypořádal se s tím docela dobře. Byla úplně klidná a uvolněná, když jsem jí ukazoval okolí.“
„Spokojená. Hm. Snadno se smála. Jako každá jiná turistka.“
„Tak to je.“
„Ale neidentifikovala Murraye Pereiru. Člověk nevidí mnoho tváří, jako je ta jeho. Jsem si jistá, že ho poznala.“
„To je zvláštní, seržantko Cheeová. Koneckonců únosci zabili její přítelkyni. Byli by zabili i ji, kdyby nedošlo k Boží milosti. Proč by lhala, kdyby ho opravdu poznala?“
„Proč se Patty Hearstová přidala k Symbionese Liberation Army?“

A tak dalších deset minut,

zatímco chladla káva, kterou nikdo nepil, namáhali David a Kuši svoji paměť. Kapitán se jich vyptával na lidi, které kdy s Lonem viděli, na lidi, o nichž se jim někdy zmínil jako o přátelích nebo o známých, na místa, kde se zdržoval nebo kde žili jeho přátelé, i na cesty mimo ostrovy.
David začal mít podezření, že vyptávání nikdy neskončí. Ale kapitán konečně zaklapl notes, pokynul seržantce Cheeové a odešel. David překvapeně pohlédl na mladou ženu a ona řekla: „Nebude vám vadit, když tu nějaký čas zůstanu, doktore Yanami?“
„Můžu si snad vybrat?“
Odpověděla vážně: „Mám povinnost mít tento dům pod dohledem až do odvolání, doktore Yanami. Jistě to pochopíte. Váš synovec sem může přijít, nebo může zavolat. Jestli vám to bude milejší, budu čekat v autě.“
„Zůstaňte tady, seržantko Nancy,“ nakázala Kuši. „Co je to s tebou, Davide?“
„Samozřejmě, má pravdu. Zůstaňte tu,“ řekl David omluvně. „To chcete všechny ty lidi pozavírat?“
„Chceme je vyslechnout,“ opravila ho. Chvilku váhala. „Poslouchal jste rádio?“
„Proč bych to měl dělat?“
„Podle zpráv bylo dnešního rána na ostrovech zatčeno víc než čtyřicet lidí.“
„Čtyřicet! To jste museli zavřít každého, kdo o Maui Mau-Mau jenom slyšel!“
„Bohužel ne. Mají napilno. Vyhlásili pásmu hotelů, půjčovně aut a taky několika cukrovarnickým společnostem kapu. A nejsou to jen plané výhružky. Na třtinových polích někdo založil dva velké požáry a taky dali několik kilo arzenu do nádrží se sirupem.“
„Dobrý Bože!“
„Takže nejsou všichni zatčeni, doktore Yanami. A to mluvím jen o tom, co hlásilo rádio, které čerpá zdroje z policejního hlášení. Do vyšetřování zasahují i jiné agentury.“
„Agentury? Víc než jedna? Jiná než FBI?“
Sevřela rty.

„Vy prošetřujete můj soukromý život?“

„Samozřejmě že prošetřujeme váš soukromý život, doktore Vanami. Všechno je ve veřejných záznamech. Neprovádíte žádnou nezákonnou aktivitu – pokud nepočítáme příležitostnou koupi pytlíku marihuany pro vaši babičku.“
„Poslouchejte…“
„Ne, doktore Yanami, vy poslouchejte! My vám nechceme dělat potíže. Tohle je velké vyšetřování. Únos je federální zločin. Stejně jako únos letadla.“
„Ale co má ta žena a její vzkaz s tím vším společného?“
Kapitán stiskl čelisti. „Kdybych to věděl, pravděpodobně bych vám to nemohl říct. Možná že nic. Možná ví Murchison něco, co nevím já.“
„A můj přelet nad Vulkánem?“
„Stejná odpověď. Je to citlivá oblast, to přece ví každý. Pokud vědí proč, mně to neřekli.“
Nancy Cheeová položila ruku Davidovi na paži. „Prosím vás, doktore Yanami,“ řekla.
Podíval se na ni rozladěně. „Naším hlavním zájmem je zachránit paní Chindlerovou,“ řekla. „Zdá se, že je v tom namočený váš synovec, takže od vás potřebujeme informace o něm i o jeho přátelích a známých.“

To je zatím všechno.

Když se vrátíte do lávové rokle, jistě vás policie z Hila odveze domů.“ David spěchal hustým deštěm k místu, kde na něj čekala v autě Nancy Cheeová. V hlavě se mu převalovaly hořké myšlenky.
Mladá žena vypadala unavená a vyčerpaná. Když si to David uvědomil, nijak ho to nepřekvapilo. Seržantka Cheeová věnovala mimo své normální povinnosti mnoho svého drahocenného času tomu, aby se Rachel Chindlerové nestalo, co se stalo. Málo spala a nebyla naladěná na konverzaci. „Nejlíp bude, když vás vezmu domů, doktore Yanami,“ řekla. „Máte mokré šaty, ještě se nachladíte.“
A pak už nepromluvila, dokud nezahrnuli před malý domek ve Volcanu, ačkoliv musela vědět, že tam na ně na verandě čeká kapitán Fielding. Na druhé straně za oknem seděla Kuši, která si klidně vykládala pasiáns. Vzhlédla jen, aby se ujistila, že se její vnuk převlékl do suchých šatů.
Za chvíli byl zpátky suchý. Přestalo pršet, svítilo jasné sluníčko a všichni čekali jen na něj. Dokonce i Kuši odložila pasiáns a připojila se k ostatním na verandě s konvicí čerstvé kávy.
David chtěl vědět, kam směřovaly otázky muže od FBI. Kapitán Fielding se naopak snažil neříct Davidovi nic, ale dovědět se od něj, na co se ho muž od FBI vyptával. „Je mi líto,“ řekl krátce, „ale nemohu komentovat probíhající vyšetřování FBI.“
„Vyšetřují mě?“ zalapal David po dechu a Kuši nesouhlasně zamručela. „Vy si myslíte, že mám něco společného s únosem paní Chindlerové?“
„Ne,“ řekl kapitán vyhýbavě, „to si nemyslím. Ve vašem soukromém životě není nic, co by tomu nasvědčovalo.“

Nervózně se zavrtěl na úzkém sedadle hondy, příliš malé pro muže jeho rozměrů. Murchison se odmlčel a potichu, aby to nebylo na pásce slyšet, pootevřel okno. Otevřenou štěrbinou vnikl závan vlhka z přicházejícího deště. David ho pocítil na pravé tváři. Ani si neuvědomil, že začalo pršet! Pak začala další série otázek. Ty byly ještě nepochopitelnější: Proč se pokusil přeletět nad flotilou lodí Projektu Vulkán? Ale vždyť už na to opakovaně a dopodrobna odpovídal: prostě chtěl paní Chindlerůvé ukázat, jak vypadají. Pak popis ženy která mu v hotelové hale předala vzkaz pro „manžela“. Ale i nato už mnohokrát odpovídal. Už ji někdy předtím viděl? Ne. Viděl ji někdy potom? Ne. Ví, co bylo ve vzkazu napsáno? Ne, byl psán cizí řečí. Proč ho otevřel? Zatraceně, on ho přece „neotevřel“, jen ho přeložil a viděl část písma – a co kčertu mají tyhle věci společného…?
Na to ovšem muž z FBI neodpověděl. „Děkuji vám, doktore Yanami,“ řekl oficiálně a vypnul magnetofon.

„V žádném případě. Můžete ho vyslechnout tady.“
„Ne.“ Murchison sevřel rty a pak řekl se zjevným úsilím o přátelský tón: „Nahoře v autě, abych si mohl nahrát odpovědi.“
„Pak nám bude k dispozici?“
Murchison pokrčil rameny. „Možná, vždyť víte. Pokud nebude obviněn, pak ano.“

Obviněn! Za svých víc než šedesát let se David Kane Yanami nesetkal s tím, že by proti němu bylo vzneseno obvinění. Taková slova jistě nepoužijete kvůli dopravnímu přestupku. A dopravní přestupky nevyšetřuje FBI.
Když David studoval do plastu zalitou legitimaci a hned vedle Murchisonovy barevné fotografie si všiml slov Federální vyšetřovací úřad, jeho pobouření si našlo průchod slovy: „Chcete mě obvinit z únosu?“
„Počkejte moment,“ řekl Murchison a hrabal se v tašce. Vytáhl magnetofon, pečlivě do něj zasunul kazetu, zapnul ho a řekl: „Wiliam F. Murchison vyslýchá Davida K. Yanamiho třetího prosince v“ – koukl se na hodinky – „v devět dvacet dopoledne. Doktore Yanami, můžete mi říct, kde jste byl dvacátého třetího října?“
Pro Davida nebylo těžké odpovědět na otázky, které mu kladl muž z FBI. Kde byl? Pil kávu v restauraci na Lymanově letišti. Co tam dělal? Právě odvedl paní Rachel Chindlerovou na letadlo do Maui. Proč to dělal? Protože byl členem výboru, který hledal novou vedoucí knihovny na univerzitě a paní Chindlerová projevila o tuto práci zájem. Bylo by možné, že by byl zapleten do únosu? Jistě ne… Ale poslední otázka nebyla vyřčena. Nicméně jistota, že právě na to muž z FBI myslí, zrychlila Davidův tep. Jak neuvěřitelné, že se ho můžou takhle vyptávat.

Seržantka Cheeová

se nejprve podívala na muže, který držel sandál, a když ho nepoznala, pak na kapitána Fieldinga. Teprve když kapitán kývl na souhlas, odpověděla: „Mám dojem, že ano, pane. Rachel Chindlerová měla takové boty včera ráno na sobě.“
David zapátral v paměti. „Mám taky ten dojem,“ řekl pochybovačně. „Ale nerozeznávám dobře části ženského oblečení.“
„Mám dojem, že to stačí,“ řekl kapitán Fielding. „Botu našel jeden ze strážců parku. Chtěl ji zahodit, protože najít tu ráno botu, to není nic neobvyklého – nemluvě o tom, že se tu příležitostně najdou i podprsenky –, ale byla v ní zpáteční letenka paní Chindlerové. Letenku mohl někdo ukrást, ale nikdo by nekradl jednu botu – z toho vyplývá, že tu byla. Rozešlete popis automobilu,“ rozkázal. Uniformovaný policista přikývl a zamířil k východu z rokle. „Myslím, že se tu přes noc schovali před deštěm. A pak před svítáním ukradli auto před hotelem Volcano. Pokud v něm ještě jedou, brzy je dostáném.“
David svraštil čelo, jako by neporozuměl. „Proč říkáte oni?“
Kapitán Fielding zaváhal a pak řekl: „Není dosud jasné, jakou roli v celé věci paní Chindlerová hraje. Připouštím, že mohla vlézt do cizího auta na parkovišti dobrovolně, zejména když je řídil váš synovec, který jí byl normálně představen. Připouštím taky, zeji mohl se zbraní v ruce přinutit, aby s ním nějaký čas zůstala – ale ne navždy. Od únosu už uplynulo dvacet čtyři hodin. Auto ukradli jen pár metrů od hotelu. Mohla křičet o pomoc. Neudělala to. Stejně tak během dvaceti čtyř hodin tady v parku, ve tmě, měla jistě možnost utéct s dobrými vyhlídkami, že unikne. Neudělala to. A pak je tu tavěc s Kanaloou. Mám dojem, že ho poznala. Ale nepřiznala to.“
„Ale to je šílené,“ vybuchl David.
Když kapitán otevřel ústa, aby mu odpověděl, zasáhl civilista: „Dřív než budete pokračovat, Fieldingu, musím položit doktoru Yanamimu několik otázek.“
„To musím já taky, Murchisone,“ odpověděl kapitán.
„Jistě, to můžete. Ale my budeme první. A ne tady. Potřebuji, aby byl v mé kanceláři…“

Lávová roklina

byla velkou turistickou atrakcí – kvůli svému tvaru i díky historii. Když láva stékala po svahu, tekla pomalým proudem, jako když po láhvi stéká čokoládový sirup. Jak se ochlazovala, vnější části tvrdly. Roztavená skála dál tekla rourou, již vytvořila. Pak výtok lávy z hory ustal, tekutina z roury vytekla a zbyla samotná prázdná roura. Nejprve byla samozřejmě na povrchu hory, ale později ji vytékající láva zakryla. Nakonec eroze odkryla jeden konec a tak ji objevili lidé.
Ze všeho nejvíc vypadala jako tunel, který vede odnikud nikam. Strážci parku navozili do trubice jíl a štěrk, ale tvar původní lávové roury přetrval. Byla světlá. Byla dokonce prostorná, zhruba čtvereční metr, a vedla skoro dvě stě metrů pod povrch.
Ačkoliv ji David viděl už nejméně desetkrát, když doprovázel děti nebo návštěvníky, otřásl se při představě, jaké to tady asi je beze světla, když tu zůstanete s celou tou tíží nad hlavou. Na konci rokle byl hlouček turistů oddělený zábranami a několika uniformovanými policisty od dějiště zločinu. Hlouček štěbetal a hlučel. Policie vpustila Davida a seržantku. V polovině cesty dolů, právě uprostřed, stál hlouček uniformovaných i civilních policistů. Když k nim přistoupili, jeden z nich ukázal červený slaměný dámský sandál. „Můžete to identifikovat?“

Nancy Cheeová

se podívala na Davida, který její pohled bez výrazu opětoval. „No, já nevím,“ řekla. „Nemám představu, jestli jsou na takovou věc vůbec peníze a jestli s tím kapitán bude souhlasit.“
„Snadno to zařídíte,“ řekla Kuši. „Pro vás je to snadné. Přivezte dítě, zůstane v tomhle domě, dokud nenajde matku.“
„Ale já opravdu nevím…“ začala Nancy, ale Kuši zavrtěla velikou hlavou.
„Vy víte, seržantko Nancy,“ řekla „Víte, že dítě je samo – hmm – a nezná špatné zprávy o mamince. Kdy se kouká na televizi? Jak často? Ne, zavolejte dítě a řekněte mu to. A pak ho přivezte sem! Zařiďte to!“
Policistka chvíli přemýšlela, pak souhlasně přikývla a vrátila se k telefonu. David přešel k oknu a zíral ven. Pršelo, pak přestalo a znovu začalo. Uvažoval, zda jsou Rachel a jeho synovec venku v dešti, a bezmyšlenkovitě si mnul bradu. Z ničeho nic prohodil přes rameno: „Asi bych se měl oholit.“
Kuši se zasmála: „To je dobrá myšlenka. Když se oholíš, budeš vypadat-hmm-mladší!“ Otočil se, aby zjistil, čemu se babička směje, ale vlastně se nepotřeboval ujistit. Byla tu přímá souvislost: když si oholí bílé vousy, bude vypadat mladší – tak mladý, že třiačtyřicetileté ženě nebude pohled na něj připadat jako pohled na otce. „To je v pořádku, Davide,“ zamumlala babička překvapivě jemně. „Není důvod, proč bys neměl mít rád Rachel. Taky poznáš dítě.“
„Jejího syna?“
„Vsaď se, Davide. Poznáš jejího syna a uvědomíš si, jak to s tebou je. Až si oholíš vousy, uvidíš, co se stane.“
„Kuši, ale ona je v zoufalé situaci.“
Babička přikývla. „Teď s tím nemůžeš nic dělat, Davide,“ prohlásila. Chvilku si pro sebe něco huhlala a pak řekla: „Jdi se se seržantkou Nancy podívat po Lonovi, ano?“
David zaváhal. „Jestli je skutečně terorista…“
„Pak je to špatné, jistě, Davide. Možná dokonce střílí. Tak jdi, možná si s ním budeš moct promluvit.“
Než mohl David odpovědět, vrátila se Nancy Cheeová do pokoje.
„Kapitán se pokusí zařídit, aby Stephen Chindler přiletěl,“ řekla, „ale když jsem telefonovala, stalo se ještě něco jiného. Doktore Yanami, musíme do parku. Něco tam našli a chtějí, abyste to identifikoval.“

Kuši

„Proč taky,“ řekla Kuši. „Minulou noc jsem se pokoušela Lona zavolat, ale nikdo to nebral. V pořádku. Mohl být venku s dívkou. Ráno jsem to zkusila znovu, a stále to nebral. Právě jsem ti to šla říct. Pak přišla paní policistka.“
„Mělas říct, že o tom věděl.“
„Máš pravdu,“ řekla těžce, „ale je to můj pravnuk.“
David hleděl na svoji babičku. Lono? Ten čistý malý chlapec, který byl ještě včera tolik potěšený půldolarem s Eisenhowerem a Susan B. Anthonyovou? Chlapec, který zaujímal filozofickou pozici proti destrukci ostrovů Evropany? Na tom není nic špatného, dokonce i David tento resentiment sdílel. Filozofický resentiment. Ale dát se k teroristům? Byl snad jedním z členů gangu, který unáší letadla a metodicky povraždil nějakých dvacet lidí?
„Nechce se mi tomu věřit,“ řekl.
Jeho babička chvilku soucitně mručela. „Je toho najednou trochu moc,“ souhlasila. A pak dodala: „Ty, Davide. A co její syn?“ Otočila se ke dveřím, odkud bylo slyšet lehký krok Nancy Cheeové, která se právě vracela. „Co vy na to, seržantko? Co si o tom myslíte?“
Policistka chvíli sdělení Kuši rozmotávala. „Syn? Myslíte syna paní Chindlerové?“
„Rachelino dítě – hmm – správně. Jmenuje se Stephen. Ať přijede.“