Následky jsou čím dál horší. Protože chytili tu ženu z KGB, její nadřízení v malé šedé budově v Moskvě udělají, čím hrozili. To znamená represi vůči Serafině. To je velká škoda, pomyslel si Bor. Zajisté, je to její problém a ne jeho, protože už je dospělá, ale je to hnusné, protože na tom nemá sebemenší vinu. On se nepokoušel zradit agentku KGB Američanům! Kdyby si byli dávali pořádný pozor, mohli únosu předejít! Borovo svědomí bylo čisté, pokud se o něm dalo říct, že vůbec nějaké má.
Zraňovaly ho vlastní nesnáze.

Ale Burford reagoval příjemně. „Mám pro vás pár otázek, Bore. Chci, abyste mi přesně řekl, jaký máte vztah k tomu starému hnědému profesorovi Davidu Yanamimu, jeho synovci teroristovi, kterému říkají Lono, a paní Rachel Chindlerové.“
„Žádný,“ zašeptal Bor. „K nikomu z nich. Nevím nic víc, než že jste mi stejnou otázku položil už dříve.“
„Hm,“ pokývl Burford lítostivě. „To je škoda.“ Pak řekl, jako by předcházející rozhovor vůbec neproběhl: „Implantace proběhla hladce. Skutečně velice hladce.“
„To je dobře,“ řekl Bor ostře.
„Takže vaše práce tady pomalu končí,“ usmál se Jameson Burford.

Když se ocitl zpátky ve své cele, zase nesměl spát. Pod dohledem stráže ustlal Bor svůj kavalec a vyrozuměl, že ho nesmí rozesílat, dokud nezhasnou světla na noc. Ano, může sedět na kraji lůžka, protože nemá židli, ale nesmí spát.
Bylo mu to jedno. Stejně by nemohl usnout.
Jak se mohlo jeho postavení tak zvrtnout? Vždyť nakonec nic neudělal! Nic s výjimkou určitých sexuálních praktik, do kterých nikomu nic není v zemi, která vyhlašuje, že je v těchto věcech svobodná!
A přesto je tady. A pořád mu kladou otázky, otázky a zase otázky. Otázky, na které nezná odpovědi. Aspoň ne opravdové odpovědi, které by je uklidnily. Dokonce si ani nemůže vymyslet vhodné lži, ačkoliv se snaží jak může.
A následky?

Bor ustrašeně zakoktal: „Ale ujišťuji vás, pane Burforde…“
„Tak takhle ne!“ ohradil se Burford. „Neujišťujte mě o ničem. Udělal jsem chybu. Oni měli pravdu. Jsem natolik muž, že si umím přiznat, když udělám chybu. Řekli, že na vás dohlédnou Kamehameha Korps. Někteří z nich jsou dvojití – kdoví, možná trojití agenti, a ti to zařídí. Jeden z nich to udá KGB a pak můžem sebrat i tu Rusku. Tak jsem s tím souhlasil,“ řekl Burford a potřásal lítostivě hlavou. „Ale upřímně řečeno, Bore, nemyslel jsem, že do toho takhle spadnete… a mýlil jsem se.“ Hleděl na Bora vyčítavě. „Co teď s vámi máme dělat?“
I když Bor neočekával, že by se ho někdo na něco ptal, přinejmenším na to, na co by mohl dát smysluplnou odpověď, našpulil ústa k odpovědi: „Proč… proč… dejte mě zpátky do služby!“ navrhl.
Burford na něj pobaveně zíral. „Samozřejmě, zpět do služby, co jiného?“
Pak se Bora zmocnila zuřivost. „Vystavili jste mě nebezpečí!“ křičel. „Použili jste mě jako vějičku, a to je – cože to je? Ano – to je vlákání do pasti, rozumíte? To je ilegální i podle vašich vlastních zákonů!“
Burford se hlasitě rozesmál. „Jak se lidi rychle učej,“ komentoval to. „Příště budete chtít, abych zavolal Ligu pro lidská práva!“
„Ne, ale opravdu,“ trval Bor na svém. „Takové chování prostě nemůžu akceptovat. Copak můžu mít nějakou cenu pro Projekt Vulkán, když mi nevěříte?“
Konec věty spolkl. Byla to nebezpečná otázka a Borovi se nelíbila možná odpověď, kterou viděl v Burfordových usměvavých očích.

Když stráže

uvedly Jamesona Burforda, měl načesané vyfénované vlasy, pečlivě vyžehlené khaki šortky a voněl snídaní a pánskou kolínskou. Arkadij Bor vyjádřil odvážně své rozhořčení: „Jamesone! Nemohl jsem spát a nedostal jsem nic k jídlu! Jednají se mnou jako s běžným trestancem! Mám…“
Přestal mluvit, protože Burford potřásl s politováním hlavou. „To není důležité,“ vysvětlil mu. Sedl si naproti Borovi a zatvářil se téměř soucitně. „Důležité je,“ řekl vážně, „že sis tentokrát zavařil, milý hochu. Neměl jsi to dělat. Když mi řekli, že sis vyrazil na Waikiki, nedoporučil jsem, aby tě sebrali hned. Řekl jsem jim: Ať si sakra ten ubohej teplouš vyhodí z kopejtka, když musí. Co je nám po tom? Když už musí někomu vykouřit vocas, tak aspoň nebude obtěžovat posádku. Nechte ho bejt. To jediné bych byl taky očekával od člověka vašeho druhu.“

Jeden z Havajců měl být propuštěn, ale spletli si číslo cely. Takže to byl Bor a nikoli Havajec, kdo vratce klopýtal do místnosti stráží, kde prodělal celou úřední proceduru, podepsal vrácení osobních věcí, sundal si vězeňské boty a natahoval si vlastní – a tehdy dostal kovbojské boty, příliš velké na svou malou nohu. Když protestoval, vyšel celý omyl najevo. Tou dobou už bylo venku normální světlo. Téhle noci se už nevyspí.
Místo toho pomyslel na snídani. Chuť na snídani měl znamenitou, protože hovězí na kari, které si objednal v Sam's All-Nite Drive-Inn nesnědl a od té doby uplynulo mnoho času. Chutná vůně smažených vajíček a kávy začala pronikat mřížemi.
V tu chvíli samozřejmě přišla pro Bora stráž.
Odvedli ho do „konferenční místnosti“ o tři paluby výš. Rozdíl mezi celou a „konferenční místností“ spočíval v tom, že měla místo mříží dveře a místo kavalce stůl a židle, ale dveře neměly zevnitř kliku a okénko v boku lodi bylo zavařené.
Tady ho nechali bez dozoru a hladového další hodinu a něco, dokud pan Jameson Burford v poklidu nedojedl svoji vlastní snídani a nepřipojil se k němu.
Žádný spánek. Žádná rozumná diskuse. Žádné jídlo. Bylo to přesně tak, jako by to dělali čekisté, jenže čekisté by to všechno dělali záměrně.

Ale nedalo se říct, že by se pro Arkadije Bora nezměnila situace. Změnila se, a v žádném případě ne k lepšímu.
Ale to jsem nemohl nijak ovlivnit, meditoval Bor hořce. Novoročním večerem počínaje klesal Arkadij Bor každou minutou hlouběji a hlouběji.
Teď už dosáhl absolutního dna.
Už nebyl ve své pohodlné kajutě, na niž jen nostalgicky vzpomínal. Zapomněl na to, jak se mu dřív zdála malá a nehostinná. Byl ve vězení. Na dveřích byly mříže. V cele naproti hlasitě chrápala žena z KGB a hned vedle byl aspoň jeden z těch povalečů. Ten taky zjevně usnul – jeho hlasité výkřiky a posměšky před chvílí utichly.
Bor jim téměř záviděl. Jemu spát nedovolili. Nejprve absolvoval hodiny výslechu ve Fort Shafter. „Proč jste se sešel s tou ženou z KGB, když jste pro ni nechtěl pracovat? Jak dlouho už jí předáváte informace? Co všechno jste jí řekl? Jak vás platí? Tak jak to je to doopravdy, Bore? Máte konto ve švýcarské bance? Nebo vás platí v rublech? Slíbili vám daču? Nebo dokonce generálskou hodnost u KGB?“ Na všechny jeho protesty reagovali pohrdáním nebo kamenným mlčením.
A pak, když už to všechno skončilo a dostali se na Hermes, se nad mořem už rozednívalo. Ani pak neměl možnost se vyspat. Nebyl to uvážený plán, jak zlomit jeho ducha a rozvázat mu jazyk, jako by to udělali čekisté. Dělali to tak, a ne jednou. Ne. Tohle rušení spánku bylo zvláštním způsobem americké. Sotva položil hlavu na skromný polštářek a zavřel oči, došlo k prvnímu vyrušení: Bor musel podepsat soupis obsahu kapes, které mu vybrali hodinu předtím. Pak ulehl znovu na polštář, a zrovna když se snažil překulit se do pohodlnější polohy na úzkém železném lůžku (beznadějný pokus, protože tady nebyla žádná poloha pohodlná), vyrušili ho podruhé: musel podepsat „cestovní šek“ za let helikoptérou! Třetí vyrušení bylo kvůli číslu jeho sociálního pojištění, které nedopatřením zapomněli na cestovním formuláři vyplnit, a ke čtvrtému došlo čistě omylem.

Ze všech možných míst na světě, kam mohli Arkadije Bora unést, byl plovoucí hotel Hermes tím něj absurdnějším. Jak je to všechno směšné! Nejprve ho chytí KGB. Pak ho unesou ti neurvalí domorodci, kteří si říkají Kamehameha Korps, a transportují ho k vojenské kontrarozvědce do Fort Shafter. Vypadá to, že Korps pracují s rozvědkou ruku v ruce. A nakonec přijde dlouhý noční let v jedné z těch protivných nemotorných vojenských helikoptér a on, ta ženská od KGB a tři povaleči, všichni na jedné hromadě, jsou zase zpátky na Projektu Vulkán. K čemu všechny ty únosy a lety, když se ocitl opět tam, odkud vystartoval?

Když Kana Keoka, loď Havajské univerzity, pořizovala pomocí kamery Angus obrázky podmořské sopky Loihi, když loď H. H. Hess amerického námořnictva a výzkumné lodě Fairweather a Rainier v témže místě konaly hlubinná zkoumání, mohli se lidé na palubách podívat severním směrem a viděli štít Mauna Kea, jak se tyčí nad mořem.
Z vrcholku Mauna Key je široký rozhled. Člověk z něj může vidět nebo přímo dosáhnout rádiovými vlnami do vzdálenosti víc než sto mil v Pacifiku – rozhodně dál, než leží jižním směrem podmořská sopka Loihi.

Když návštěvník dorazí na silničku,

která vede na vrcholek sopky Mauna Kea, narazí na tuto značku:


UPOZORNĚNÍ

Pouze pro čtyřkolová vozidla. Na cestě není žádný úkryt,
servis, ani toalety. Osoby trpící dýchacími nebo oběhovými
potížemi by se neměly vydávat nahoru.
Viditelnost může být snížena mlhou, mraky nebo bouří.
Možnost silného větru. Vstup jen na vlastní nebezpečí!


Ani jedno slovo nepřehánělo. Mauna Kea je nejvyšší hora na světě, měřeno od mořského dna k vrcholku. Dokonce i část, která ční nad mořskou hladinou, je vysoká téměř čtyři kilometry.
Člověk, který mine značku s upozorněním, se skutečně vydává na dlouhou cestu.
Začíná, v tropickém vedru dusné Havaje a končí na větrném štítu s arktickými teplotami.
Vyjet na vrcholek hory Mauna Kea znamená octnout se nad větší částí zemské atmosféry, v níž je značný podíl vodní páry. Z toho důvodu se vrcholek nehodí pro pobyt lidských bytostí, ale skýtá výbornou pozorovatelnu pro dalekohledy. Spolu s jedním nebo dvěma ostrovy v oceánu a několika horami na severní polokouli je to nejlepší místo na světě pro astronomická pozorování. Dalekohledů je tu dostatek, infračervených i optických. Observatoř provozuje konsorcium institucí z různých zemí.
Pro to, aby zde kdokoliv trávil mnoho času, existuje jediný důvod.

V místě

kde soukromá cesta vedoucí ke skupině domů ústila na hlavní ulici, stála za rohem zaparkovaná malá toyota. Za volantem seděla Kuši, věčná, nehybná a pozorující.
Jméno Meg Barnhartové se dozvěděla neočekávaně, ale s hroznou jistotou od jedné z osob, jejichž adresy jí dal buddhistický mnich. Dům vypadal docela nevinně, dokonce i když se odvážila okouknout ho ze sousedního zadního dvorku. Očekávala, že ji osloví domácí, a byla připravena se ho zbavit přívalem lámané angličtiny. Ale pak si všimla auta s ohromnou blondýnkou. Paruka a vycpaná podprsenka nezměnily Kanalou tak, aby ho nepoznala.
Když zaregistrovala Lonovo auto, zařadila rychlost a sledovala ho. Řídila opatrně a jistě městskými ulicemi Hila, zatočila doleva kolem knihovny do Saddle Road. Asi o kilometr dál, když už bylo sledované auto sotva v dohledu, viděla, že zatáčí doprava.
Byla to silnice, která vedla na vrcholek sopky Mauna Kea. Kuši zajela na odstavný pruh a chvíli čekala. Teprve když spatřila vzdálený záblesk světla odraženého od okna auta únosců, které zahýbalo na štěrkovou cestu vedoucí na horu, si byla jistá, že ví, kam jedou.
Od toho místa už nemohli nikam odbočit.

„Takhle to nepůjde,“ řekl Lono pevně. „Jestli vyrazíme do hor tak během hodiny, někdo nás určitě potká. Někdo od těch dalekohledů. Nějaký opravář nebo dělník, který kontroluje obvody. V téhle době jezdí lidi po silnici nahoru i dolů. Dokonce i turisti.“
Telefon zazvonil. Kanaloa se zamračil a podíval se tázavě na Pele, která pokrčila rameny, čímž chtěla říct, že číslo, které volala, bylo obsazené a že čeká, aby to zkusila znovu. Když zvedla telefon, Kanaloa se zase otočil k Lonovi.
„Může to být, jak říkáš,“ připustil a chvíli uvažoval. „Dobře. Necháme vahiné naživu a vezmem ji nahoru do hor. Bude to naše pojistka, když budem potřebovat, aby nás propustili.“
Lono potřásl hlavou. „Pořád to není ono,“ řekl umíněně. „Nemůžeme to spustit za denního světla. Musíme počkat, až se setmí, a pak…“
Neřekl, co pak. Pele zavěsila s ostrým klapnutím telefon.
„Co se děje?“ zeptal se Kanaloa.
„To byla Hina. Říkala, že sebrali Kua a Akea – udělali zátah – a že k ní právě jedou auta.“
„Je ztracená,“ poznamenal Kanaloa rozhodně.
„My jsme ztracení,“ řekla Pele. „Hina mě zná a zná i tenhle dům. Bude mluvit.“
„Dost řečí!“ rozkázal Kanaloa. „Musíme do hor hned teď, a tuhle ženskou…“ Odmlčel se a podíval se zamyšleně na Rachel. Pak pokývl. „Vezmeme ji s sebou,“ rozhodl.
Teprve když už byli všichni čtyři v autě s Lonem za volantem, si Rachel uvědomila, jak blízko byla tomu, aby zůstala v domě nad Hilem jako poslední oběť vraždících teroristů.

„Můžu. Ale ne za pět minut. Zabere to hodinu nebo víc, a pokud uvědomíme tisk, půjdou taky po nás. A co si počneme pak, ty pošetilče!“
„Máme přece zbraně! Jen ať přijdou, odrazíme je!“
„To je nesmysl,“ povzdechl si hlas jako varhany. „Ne, teď nemůžeme dát zprávu veřejným médiím. Máme na práci něco jiného. Zavolej Kua a zjisti, jestli je na cestě; uděláme nejlíp, když odtud zmizíme.“ Když Pele odešla k telefonu, podíval se pobaveně na Rachel: „Rozumíte, oč jde?“ zeptal se.
„Jak to, že toho víte tolik?“ zeptala se odvážně.
Kanaloa na ni pohlédl laskavýma očima: „Existuje jedna Ruska, kterou chytli Kamehameha Korps pro federální policii. Jsou jedna ruka s CIA, ale ne všichni jsou fízlové. Jeden z nich nám dává zprávy. Změnila jste snad názor?“
Rachel potřásla hlavou a Kanaloa pustil zajatkyni a její pošetilé otázky z hlavy. „A jaké máš problémy ty?“ zeptal se s pohledem upřeným na Lona.
„Děláš to všechno špatně, Kanaloo,“ řekl mladík pevně. Stále se vyhýbal pohledu na Rachel.
„Ale?“ předení bylo hluboké a temné.

„Ale Rachel!“ vykřikl. „Co bude s vaším synem? Je tady, víte? Říkali v televizi, že ho sem přivezli. To chcete, aby identifikoval vaše tělo v nějaké škarpě?“
„Buď zticha,“ řekl Kanaloa měkce a studoval Rachelinu tvář. Rachel mu téměř poděkovala; náhlé bodnutí myšlenky, že její syn přijel, bylo víc, než na co byla připravená.
Stephen je tady? Obrázek, který Lono nastínil, jí živě proběhl v mysli, ale potřásla hlavou.
Kanaloa se otočil a pohlédl na mladíka. „To má být osoba, o níž ses domníval, že může být naše Táňa?“ zeptal se. Zdálo se, že ještě vyrostl. Lono proti němu natáhl ruku dlaní dopředu, téměř jako by se chtěl před ním chránit. Ale řekl neústupně: „To, co dělá vláda, je špatné, paní Chindlerová. Proč nechcete pomoct tomu zabránit, když si tím zachráníte život?“
„Nechci se stát součástí ničeho zlého,“ řekla Rachel smutně a dodala: „A vy všichni jste zlí.“

Tím skončil Rachelin podíl na konverzaci. Ostatní pokračovali, jako bytu nebyla.
„Ku by už měl být zpátky,“ řekla Pele, která plánovala další postup. „Musí ji někde vyhodit.“
„Ale nemůže jet v tom jeho,“ řekl Kanaloa opovržlivě. „Nemá ani kufr. Bude si muset vzít tvýho ramblera. Jak je to s rádiovým spojením?“
Rachel se otřásla, protože porozuměla, jak rychle se její osud naplní. Stěží poslouchala dál.
„Nejlepší bude,“ řekla Pele uvážlivě, „když my tři pojedeme nahoru do hor a ztratíme se.“
„A co jestli už vložili nálož do vodíkové bomby?“ zeptal se Lono. Stále ještě se mu třásl hlas a vyhýbal se pohledu na Rachel.
„Nejspíš to neudělali, ale jestli ano…“ Pele zazářily oči, ale potřásla hlavou. „Ne. Ale aspoň jim to znemožníme. Bude se to moc dobře vyjímat v televizních zprávách. Můžeme upozornit novináře, ať letí tak blízko, aby mohli udělat snímky…“
„Plácáš nesmysly,“ poznamenal Kanaloa měkce. „Neznáme přece kód pro odpálení!“
„Říkal jsi, že jej můžeš zjistit metodou pokus a omyl!“

Pak vydal Kanaloa jakýsi zvuk. Nebylo to přesně řečeno zavrčení. Znělo to jako předení velké dravé kočky. Lono se obrátil od okna a pozoroval je. Meg Barnhartová chápavě vzhlédla.
„Maříte čas,“ zamumlal Kanaloa.
Barnhartová chápavě přikývla, jako by mu děkovala za nějaký konstruktivní návrh. Přešel zpátky a postavil se nad Rachel: „Ty malá bílá děvko,“ řekl svým příjemným hlasem, „chceš vědět, co tě čeká? Teď jsi nám prospěšná. Nabídli jsme, že vyměníme tvůj život za něco, co chceme.“ Rachel sebou trhla, ale on pokračoval. „Pokud splní naše požadavky, vrátíme tě – to je řádná smlouva, ze které budou mít zisk obě strany. Ale,“ dodal svým hlasem znělým jako varhany, „pokud nesplní, co od nich chceme, pak tě budeme muset zabít. Tvá smrt bude taky určitým varováním. Ukáže jim, že to myslíme vážně, takže příště se s našimi požadavky tak lehce nevypořádají.“
Jak jsou rozvláční, když jde o něco podstatného, pomyslela si Rachel a čekala, až uslyší svůj „ortel“. Pokývla a tím ho povzbudila, aby pokračoval.
„Tohle je varování, které vyrovná účty,“ vysvětlil. „Mám na mysli tvou smrt. Ale můžeš se pro nás stát i trvalou pojistkou.“
Odmlčel se a vyčkával. Ve snaze udělat, co se po ní chce, se Rachel odhodlala zeptat: „A jak to můžu udělat?“
„Tím, že se staneš jednou z nás,“ předl Kanaloa.
Rachel se rozhlédla po místnosti, aby zjistila, zda nežertují. Nevypadalo to tak.
„Zabíjíte lidi,“ řekla.
„V případě revoluční spravedlnosti…“ začala Pele, ale Kanaloa ji přerušil.
„Ano, zabíjíme,“ souhlasil.
Rachel potřásla hlavou: „Já nechci nikoho zabíjet,“ řekla.
„Ani abyste si zachránila život?“ vložil se do toho Lono od okna. Rachel si všimla, že se mu chvěje hlas. Zjevně to pro něj nebylo lehké.
Řekla omluvně, ale pevně: „Nechci se účastnit žádného zabíjení. Lhostejné koho!“

Projevy hypoxie jsou pestré: parestézie, kontraktury až křeče. Manifestují se spíš v období zmenšeného průtoku - ve fázi klidové, noční. Proto jsou noční bolesti tak obvyklé při bolestivých syndromech; aktivní pohyb je zmírňuje (algický vertebrogenní sy., sy. canalis carpi apod.). Lymfatický systém odstraňuje především zbytkové produkty, které se vytvářejí během pohybu. Poruchy drenáže se případně projevují městnáním během či infiltrací některých částí svalů (myogelózy, myofascitidy).
Pro nejběžnější dysfunkci svalu na základě ischemie a nedostatečného odvodu zplodin je používán termín únava. Vzniká ovšem nejen zhoršením lokálních energetických pochodů, ale i zhoršením kvality řídících systémů. Vzroste-li energetická spotřeba kyslíku svalu natolik, že ji přívod krve nestačí krýt, dostavuje se únava. Krevní řečiště je individuální jak pro jednotlivé typy svalů, tak pro stejné svaly u různých jedinců. Rezerva svalu je sama o sobě malá, a tak jsou pro svalový výkon nutné pauzy pro obnovu energetického potenciálu. Na cévní zásobení mají samozřejmě vliv i další faktory: celkový stav jedince (onemocnění, úraz, nervové rozpoložení,...), stáří, celkové množství obíhající krve atd.

„Jak sopka, tak bomba,“ zabručel Kanaloa přívětivě, „a ne jenom jako!“
„A to je ta věc, které chceme předejít,“ řekla Pele. „Rozumíte, co vám říkám?“
„Ano, snad ano,“ řekla bezbarvě.
„Máte nějaké otázky?“
„Ne, vlastně ano,“ opravila se Rachel po chvilce úvahy. „O Projektu Vulkán víte až teď, ne? Ale loni v prosinci jste zabili všechny ty lidi v letadle.“
Pele se zlostně zamračila, asi jako knihovnice, když přistihne mladíka, jak si pod bundou odnáší knihu. „Neporozuměla jste tomu, Rachel,“ řekla ostře. „Boj proti fašistickým militaristům nezačal teprve včera. A bude trvat navždy. Tohle je jenom jeho další manifestace.“
„A čertovsky velká,“ řekl Kanaloa – měkce a s potěšením. „Pokračuj, Pele.“
„Čekám,“ odpověděla Pele, „až Rachel odpoví na to, co jsem jí řekla.“

To nebyla knihovnice jménem Meg Barnhartová, která vyšívala přehozy pro turisty, byla to vražedkyně jménem Pele. „Pokoušíme se zamezit zločinům proti lidskosti, kterých se dopouští fašistická mocenská elita,“ řekla Pele.
Rachel dopila poslední kapku mléka a pocítila cosi jako pobavení. Jaká archaická a formální slova používají tito lidé, pomyslela si nezaujatě a pasivně, protože pasivita se v posledních dvou dnech zmocnila celé její bytosti.
Ale pak, když žena ještě chvíli pokračovala, už prostě nemohla být pasivní. Změna ji bolestivě znervóznila, jako když k sobě přijde necitlivá ruka. „Vodíkovou bombou?“ zašeptala. „Chcete vyhodit celý svět?“
„Ale ne,“ řekla Pele, netrpělivá jako knihovnice, která musí všechno vysvětlovat znovu, „ne vyhodit, pouze zmrazit. Zmrazit jeho část – copak si to nepamatujete? Vždyť jste viděla simulaci na počítači, vyprávěla jste o tom Lonovi.“
„Ale to nebyla bomba. Myslela jsem, že je to, jako když vybuchne sopka.“

Když pro ni za půl hodiny přišel Lono, nijak nekomentoval, že je rozvázaná – pokud se za komentář nedal považovat mírný úsměv. Vzal Rachel dolů do kuchyně.
„Sedněte si,“ řekla Meg Barnhartová a ukázala na židli u stolu. Podali jí talíř sendvičů a sklenici mléka. Lono přešel k oknu a hleděl ven. Zamyšleně kouřil cigaretu. Mladého hocha, který řídil auto, nebylo nikde vidět, ale pasažér tu byl. Už neměl paruku. Ani ženské oblečení. Byl to skutečně sám Kanaloa.
Vstal a přešel k ní. Když se nad ní zastavil, přestala jíst. Prohlédl šiji seshora dolů. Pak vztáhl ruku a dotkl se jejího obličeje. Nebylo to laskavé ani sexuální gesto. Bylo to, jako když nějaký kupec na trhu ryb v Hilu píchá prstem do záběr tuňáka, aby se ujistil, zda je dost čerstvý pro jeho zákazníka.
Pak od ní poodešel a chvíli ji zevrubně studoval. „Proč jste mě neidentifikovala?“ zeptal se hlasem stejně hlubokým a vzdáleným jako vždycky.
Jediná pravdivá odpověď, kterou mohla Rachel nabídnout, zněla: „Nevím.“ Zdálo se, že to Kanalou uspokojilo. Podíval se na Lona a pokývl, jako by souhlasil s něčím, o čem mluvili již dříve, a pak přenechal iniciativu Meg Barnhartové.
„Rachel,“ řekla laskavě, „pro případ, že se odtud nedostanete, byste měla vědět, že nikdo z nás vám nechce udělat nic špatného.“ Odmlčela se, téměř jako by očekávala, že jí Rachel poděkuje. Rachel na ni jenom hleděla a žvýkala.
„Raději bychom vás nezabíjeli,“ zesílila žena hlas.
Rachel si uvědomila, že se od ní čeká nějaká odpověď, ale mohla jen přikývnout.
„Vysvětlím vám, co vlastně děláme,“ pokračovala Meg Barnhartová zdvořilým precizním tónem, jakým každá knihovnice vysvětluje, proč si lze některá periodika půjčit domů a jiná ne. Ale Rachel varovala sama sebe – bylo by velice nebezpečné pokládat ji za něco takového.

A teď to vypadalo, že už žádný další nenaváže.
Je to zvláštní, uvědomila si, pokud zemře, bude jejím posledním milencem vraždící mladík, ani ne zpoloviny tak starý jako ona. Ale mohlo to dopadnout i jinak. Mohl jím být laskavý starý Orientálec – kolega profesor, nejméně dvakrát tak starý. Kdyby byla zareagovala na nesmělý zájem, který David Yanami projevil, pak by nemusela čekat v kanceláři Franka Morforda a Lono by ji byl nemohl odlákat. A nemusela by teď být odsouzená k smrti. Radovala se nad novými náměty k přemýšlení a její mysl nalézala stále nové kombinace a jejich následky. Taky se mohla Davidovi přiznat, že poznala teroristu, kterému říkali Kanaloa. Mohla se dokonce vrátit na policejní stanici a říct to tam. Mohla svědčit před soudem a vidět, jak byl souzen a odsouzen.
Ale nic z toho se nestalo…
Ale tohle, říkala si, se stalo a snad to tak má být. To pomyšlení ji neděsilo. Téměř ji uspokojovalo.
Polekala se, když slyšela, jak další auto stoupá ke konci uličky, a vyhlédla ven. Řídil mladík, kterého neznala. Vedle něj seděla žena – ohromná žena v jasně červené blůze se světlými vlasy a plochým kloboukem. Rachel špatně viděla řidiče i pasažéra, protože byli téměř mimo úhel pohledu. Ale když auto přijelo na příjezdovou cestu k domu, pasažér vzhlédl. Nebyla to žena, ty oči si nemohla splést. Paruka a falešná podprsenka nemohly zakrýt fakt, že se do jejího života vrátil Kanaloa.