S hloupou odvahou

zvedla hlavu a vyhlédla ven.
Poslední z únosců byl stále ještě na křídle a zabýval se čímsi, co vypadalo jako malá láhev. Ostatní tři již běželi přes dráhu nedbale posekanou trávou ke drátěnému plotu. Únosce na křídle hodil láhev do letadla, seskočil dolů a běžel za svými druhy. Rachel si všimla džípu, který čekal za plotem. Poslední únosce přelezl plot a skočil do auta v okamžiku, kdy už se začínalo rozjíždět.
O několik řad vpředu ležela uprostřed uličky malá zelená láhev, kterou tam hodil únosce. Z hrdla trčel proužek látky a na podlahu vytékala nějaká tekutina.

Letadlo

měkce přistálo. Sedlo si, jako by to byl letoun, který létá mezi ostrovy a veze další várku turistů na pobřeží Koná. Ale úplně normální přistání to přece jenom nebylo. Přistávací dráha byla pro letadlo příliš krátká. Když letadlo dojelo na konec, ještě se zvolna pohybovalo. Se strašnými otřesy a nárazy konečně po několika metrech zastavilo. Rachel slyšela otevírat nouzový východ na křídlo, chraptivě mumlající mužské hlasy – a pak ticho.

Když únosce zastřelil muže,

který seděl dvě řady před Rachel, Rachel zavřela oči. Když zastřelil stevardku, začala se modlit. Nemodlila se za sebe, ale za Stephena, syna, ze kterého bude sirotek. Když uslyšela další výstřel, byla si jistá, že patří jí. Ale nepocítila nic.
Letadlo se naklonilo a otáčelo se. Odvážila se otevřít oči a uviděla záda únosce odcházejícího uličkou. Byl už od ní nějakých dvanáct řad daleko. Letadlo nabralo kurz na přistání.
Únosci nebyli neomylní. Maskovaný muž se prostě zmýlil – Estheřina hlava naproti přes uličku v sobě měla další hrozný otvor.

Když se letadlo začalo otřásat, objevily se nad sedadly hlavy rukojmích. Motory burácely, letadlo se dalo do pohybu. Někdo ho řídil, patrně druhý pilot, nebo dokonce někdo z únosců. Letadlo se zvolna pohybovalo po dlážděné dráze, pomalu dvakrát zatočilo na jinou, pak se otočilo znovu. Řev motorů sílil. Letadlo poskočilo, otřáslo se a vzneslo se do vzduchu. Letěli.
Rachel se v tu chvíli zdálo, že cokoliv je lepší než trčet navěky na konci vedlejší přistávací dráhy na Hlavním Lymanově letišti, pozorovat tryskáče a interkontinentální DC-10, které stále odlétají z hlavní ranveje, a být odsouzen k nekonečnému bezmocnému čekání.
Ale nebylo to lepší.
Když vzlétali, objevil se muž v zelenožluté kukle na začátku uličky. Vypadal děsivě. V ruce držel automatickou pistoli. Stál a čekal, zatímco letadlo stoupalo – pouze několik tisíc stop, protože únosci nebrali ohled na letová pravidla – a pak nabralo kurz. Rachel viděla z okénka kobaltově zbarvený Pacifik a beránky na obloze, které se táhly víc než dva tisíce kilometrů daleko. Na levé straně, kde leželo Estheřino tělo, se tyčily vrcholky Mauna Loa a Mauna Kea. Únosce se dal do pohybu.
Beze spěchu kráčel uličkou. V každé řadě zastřelil člověka sedícího na krajním sedadle.
Po deseti řadách vytáhl druhou automatickou pistoli a pokračoval. Byl to vysoký a silný muž. Nikdo se mu nepostavil na odpor. Nikdo nevyskočil a nesáhl po jeho pistoli. Všichni rukojmí byli paralyzováni stejně jako Rachel.

Zazněl jako krátké suché prásknutí.

Po něm nastal záchvěv aktivity. Z oddělení první třídy byly vystrčeny dvě stevardky, které klopýtaly uličkou, aby si našly sedadla. Starší z nich, která jim předtím přinesla vodu a balené makadamiové oříšky, došla k řadě přímo před Rachel a tady se sesula na sedladlo. Vypadala hůř, než se cítila Rachel. Byla na pokraji hysterie, šaty měla špinavé a roztržené.
Otočila se, vyděšenýma očima pohlédla na Rachel a zašeptala: „Můj ty Bože, zabili pilota! Řekli, že odlétáme a že nechají letadlo spadnout na jadernou základnu na Oahu!“
Zmlkla a poslouchala, jak se pravý turbomotor začíná točit a řvát. „Připoutejte se!“ zašeptala. Dril zvítězil nad hrůzou. Ale nezvedla se, aby prošla uličkou.

Rachel

se roztřásla. Náhle potřebovala velmi naléhavě na toaletu, ale touha žít byla silnější. Neodvážila se znovu na sebe upoutat pozornost. A už vůbec se neodvážila jít tam bez dovolení. Rukojmí – muži stejně jako únosci – si mohli ulevit otevřenými dveřmi kabiny. Pro ženy (zase ta nespravedlnost!) to byl horší problém. Občas byly eskortovány na toaletu, kde musely nechat otevřené dveře, což bylo velmi ponižující. Problém se zhoršoval každou hodinou, protože toalety se staly skutečně nepouživatelné, a nebyla naděje, že to kdy skončí.
Hluk z přední části letadla náhle nabyl na určitosti. Ozval se výstřel.

Rachel řekla zajíkavě: „Chtěla jsem se jen zeptat – nemůžete prosím vyndat tělo té mrtvé ženy z letadla?“
Terorista zamyšleně otáčel pistolí a upřeně na ni hleděl. Po chvíli řekl: „Drž hubu, ty malá bílá děvko.“
Neřekl to zlostně, ale měkkým hlubokým hlasem. Nějakou dobu nad ní mlčky stál. Pokud bylo na muži skrývajícím se za lyžařskou kuklou, členu organizace, která se komicky nazývá Maui Mau-Mau, něco směšného, Rachel se tomu smát nedokázala.
Z přední části letadla se ozval hluk. Muž se otočil a rychle spěchal pryč.

A teď nastal čas, aby rodilí Havajci dostali svoji zemi zpět. Prosadí to naše ozbrojená organizace Maui Mau-Mau. Tohle je první krok války za osvobození.“
Neznělo to tak špatně, ale jen do té doby, nežli zabili Esther.
Rachel uvažovala: Pokud tihle teroristi stavějí celou věc jako morální problém, znamená to, že sami chtějí být morální? Dá se s nimi mluvit jako s jinými lidskými bytostmi?
Snad tomu tak je. Rachel byla sama překvapená, že své myšlenky uvádí ve skutek. Zjistila, že se zvedá a hledí přímo do černých očí maskovaného muže. Slyšela se, jak říká: „Promiňte, pane?“
Únosce strnul. Byl od ní jen kousek, hleděl na ni temnýma očima zpoza vlněné kukly.

Nezřetelně

slyšela křik z pilotovy kabiny – šéf únosců zase křičel do vysílačky. Ať už chtěli cokoli, každopádně to nedostali. To je přivádělo k zuřivosti. Rachel nebylo zcela jasné, jaké jsou vlastně jejich požadavky. V prvních minutách, když bylo letadlo odstaveno na pomocnou přistávací dráhu, k nim proslovil velký únosce v zelenožluté kukle malý projev. „Havaj patří Havajcům,“ řekl. „Američani nám ji ukradli v roce 1898, po nich pak Číňani, Portugalci a Japonci; každý si ji odjakživa přisvojoval.

Nechtěla vidět tělo Esther, i když přes něj někdo přetáhl pokrývku. Deka nestačila. Ačkoliv se to dalo – vzhledem k ostatním pachům, které naplňovaly interiér letadla – těžko posoudit, Rachel si byla jistá, že tělo Esther začíná být cítit.
Zaregistrovala pohyb v přední části letadla a natáhla krk, aby viděla, co se děje.
To byla chyba. Největší ze čtyř únosů kráčel pružně uličkou, otáčel velkou hlavu ze strany na stranu a jeho černé oči za lyžařskou kuklou zkoumaly, jestli někdo nechce dělat potíže. Rachel ztuhla. Nechtěla dělat potíže. Esther se o to pokusila hned zpočátku, když odvážně strhla masku jednomu z nich, a všichni viděli, co se s ní stalo.
Rachel si vzpomněla, jak stevardka v zaplněném letadle nesla tác s drinky v úrovni očí. Právě tak držel únosce automatickou pistoli. Nemusí být tak opatrný, říkala si Rachel. Každý z třiceti sedmi pasažérů byl buď zmrtvělý strachem, nebo se nalézal v katatonickém spánku. Posádka letadla by snad mohla byl schopná nějaké akce, ale byla mimo dohled v oddělení první třídy a bylo jisté, že na ni neustále míří zbraň. Nikdo z rukojmích v sobě nesebral odvahu vytrhnout únosci pistoli. Kdyby se o to někdo pokusil, jistě by neuspěl.

Opatrně vyhlédla z přikrývky omotané kolem hlavy. Na konci uličky se ospale opíral o přepážku první třídy únosce v zelené lyžařské kukle. Využila příležitosti a vyhlédla z okna. Spatřila slunné havajské letiště. Daleko v polích zahlédla čtyři policejní auta s blikajícími majáčky. Za nimi se tísnil dav lidí. Většina z nich tu byla už druhý den, protože je ta podívaná fascinovala a čekali, až dojde k nějaké akci. Pravděpodobně tam byl i starý havajský profesor David Yanami, který ji pozval na oběd. Zcela nepochybně tam byli všichni novináři z ostrovů. Z okénka na druhé straně letadla mohla vidět plot letiště a za ním prázdnou ulici, kterou policie na žádost únosců uzavřela. Ale Rachel se tím směrem nedívala.

Toho krásného říjnového dne, kdy venku nádherně svítilo slunce a uvnitř uneseného letadla byla přítomna smrt, přemýšlela Rachel Chindlerová o ironii svého života. Zkoušíš tak těžce a skončíš tak špatně! Vrátíš se do školy, když je ti pětatřicet, nemáš manžela, ale zato na krku dítě. Dosáhneš stupeň magistra na večerní univerzitě a pak Master of Library Science při soustředěném a trvalém zápasu o živobytí. Hledáš práci, jsi štíhlá, nijak výjimečně hezká čtyřicetiletá žena, bez zkušeností a s nevalnou životní úrovní. Kupodivu ji najdeš. A dobrou! Pak následují dvě povýšení, a abys oslavila místo hlavní knihovnice, dopřeješ si levný dvoutýdenní zájezd na Havaj. Můj Bože, jak nádherně vypadá Havaj proti zimnímu St. Louis! Pak se díky náhlému nápadu zastavíš na místní vysoké škole, a div divoucí, zjistíš, že tu mají docela pěknou knihovnu, a distingovaný vysloužilý profesor tě pozve na oběd ke své podivuhodné staré babičce. Snad proto, že si tě stará paní oblíbila, slíbí, že doporučí tvé jméno vědecké radě.
A pak přijde tohle.
Trčíš v nehybném turboletadle na konci pomocné přistávací dráhy na letišti v Hilu. Všechny toalety v letadle jsou ucpané a špinavé, o pár řad sedadel před tebou starý muž hlasitě křičí ze spánku. Naproti přes uličku leží tělo zabité ženy, která s tebou během cesty sdílela hotelový pokoj.
To určitě není nic hezkého. Rachel by nad touhle situací jistě plakala, kdyby mohla. Ale ona už plakat nemohla, protože byla dočista vyplakaná.

Odkrytý prostor posádky chránila celtovina. “Bergepanther” byl předveden 1. března 1944 na tankovém polygonu Berka u Eisenachu generálnímu inspektorovi tankových vojsk Heinzovi Guderianovi. 7. května Hitler vydal rozkaz vyrábět měsíčně 20 tanků “Bergepanther”. V dubnu 1944 bylo vyrobeno 13 tanků, v květnu 18, v červnu 20 a v červenci pouze 10. Připravovala se verze “Bergenpanthera” na podvozku Ausf. F. Tanků “Bergewagen Panther” se také používalo jako muničních vozidel.

Bergepanther

byly dvě pohyblivé radlice, které sloužily k zajištění stability tanku při vyprošťování. Výroba nástavby probíhala v závodech Raupach v Görlitzu a od roku 1945 ve Warnsdorfu. Měsíční produkce činila 30 - 40 kusů. Na místě nenamontované věže byla plošina na převážení náhradního materiálu. “Bergepanther” byl stavěn na podvozku PzKpfw. V Ausf. A, od března 1944 na podvozku PzKpfw. V Ausf. G se zvětšenou nádrží na po¬honné hmoty. V zadní části tanku byla lafeta na kterou mohl být na¬ montován kanón 2 cm KwK 38, který byl chráněn pancířem o tloušťce 10 - 15 mm. První verze tanku “Bergepanther” byly vybaveny jeřábem o nosnosti 1500 kg, pozdější o nosnosti 6000 kg. Tyto jeřáby byly používány zejména při výměnách motoru. V přední části korby měl “Bergepanther” dva nárazníky (obložené tvrdým dřevem), které sloužily k tlačení poškozených vozidel.

V nebo do praporů těžkých tanků

(schwere Panzer Abteilung), které měly k dispozici PzKpfw. VI. Polopásové tahače a vyprošťovací tanky (PzKpfw. III zbavený výzbroje) nedostačovaly svým výkonem k vyprošťování tanků PzKpfw. V PzKpfw. VI. V továrně Henschel und Sohn AG v Kasselu byla dokončena modifikace tanku “Bergepanther”, který mohl vytvořit sílu v tahu až 40 000 kg. Tažné zařízení bylo zkonstruováno v roce 1940 (MAN) pro potřeby ženijního vojska. K vyprošťování sloužilo 150 m dlouhé ocelové lano, které se navíjelo rychlostí 10 m\min. Pohon zajišťoval motor tanku. V zadní části tanku

BERGEWAGEN PANTHER

(Sd. Kfz 2)Historie tohoto vozidla začíná 7. května 1943, kdy Herreswaffenamt zadal výrobu speciálního vyprošťovacího vozidla na podvozku PzKpfw. V. V továrně MAN bylo 6. června 1943 zahájena sériová výroba podvozků tanku “Panther”, která byla určena pro speciální verzi “Bergepanther”. Bylo objednáno celkem 70 podvozků pocházející z Ausf. D. V červnu bylo vyrobeno 9 podvozků, v červenci 11, v srpnu 13, v září 14 a říjnu a listopadu 7. Tyto první verze neměly namontováno vyprošťovací zařízení ani jeřáb. Vyprošťovací tanky měly být zařazeny do jednotek vyzbrojených PzKpfw.

TANK “PANTHER” S NOKTOVIZOREM

V roce 1936 Heereswaffenamt, WaPrUf 8 uložil firmě AEG rozpracovat možnosti vybavení tanků nočními zaměřovači. V roce 1942 byl vyroben první prototyp s protitankovým kanónem Pak 40 umožňující střelbu v noci. Před použitím zaměřovače FG 1250 muselo být bojiště nejprve “osvíceno” speciálním reflektorem, který pracoval v infračerveném pásmu.
Spolu s tankem “Panther” se na bojišti pohyboval střední transportér Sd Kfz 250 - 20 “Uhu”, který nesl infračervený reflektor. Ty¬ to infračervené zaměřovače se měly montovat sériově až na tanky “Panther” Ausf. F “Panther” II. Několik tanků se zařízením FG 1250 bojovalo v rámci 1. pluku tankové divize SS “LAH” v Ardenách.

GEFECHTSAUFKLÄRER “PANTHER”

V roce 1942 po ukončení vývoje průzkumného tanku VK 1602 “Leopard” firmy Krupp a Rheinmetall - Borsig byl zahájen program vývoje průzkumného tanku na bázi “Panthera”. Nová, menší věž měla být vyzbrojena kanónem 5 cm KwK 39 L/60 ráže 50 mm. Nakonec se ale projekt tohoto tanku neuskutečnil, protože Heereswaffenamt usoudil, že tank by byl nedostatečně vyzbrojen a tak průzkumné úkoly plnily i nadále tanky PzKpfw. IV a PzKpfw. V.

PANZERBEOBACHTUNGSWAGEN “PANTHER”

Další speciální verze tanku PzKpfw. V byl “tank pro řízení palby”. Tank byl osazen dřevěnou maketou kanónu KwK 42 a jediná zbraň měl být standardní kulomet MG 34 umístěný ve věži. Posádka měla čtyři osoby - velitele, pozorovacího důstojníka, radistu a řidiče. Tank byl vybaven dvěma pozorovacími dalekohledy (Turmbeobachtungsfernrohre - TBF 2), dálkoměrem, dvěma pozorovacími dalekohledy (TSR1) a nůžkovým dalekohledem. TSR 1 byl umístěn v velitelské věžičce, TSR 2 se mohl vysunout o 450 mm nad úroveň věže. Rovněž dálkoměr byl vysunovací. TBF 2 byly umístěny ve speciálních pancéřových překrytech na věži. Nikdy nebyla zahájena sériová produkce, byl vyroben pouze jeden prototyp sloužící ke zkouškám. Panzerbeobachtungswagen “Panther” byl pravděpodobně nejlepší tank pro pozorování bojiště a řízení palby vy¬ráběný během II. světové války.

Panther

Tanky “Panther” byly vybaveny zařízením pro vnitřní komunikaci “Bordsprechanlenge” B, radiostanicí Fu5 (Fu5 zahrnovala vysílač o vý¬konu 10 W a přijímač UKF Fu 2 typ “E”) která byla umístěna ve věži a radiostanicí Fu7 nebo Fu8 v korbě. Radiostanice UKF Fu7 měla přijímač “D1” pracující na vlnách UKF v pásmu 27 - 33 MHz a vysílač s koncovým výkonem 20 W a dosahem 12, 8 km (fónicky) nebo 16, 0 km (klíčem). Radiostanice Fu 8 měla vysílač typ “A” o výkonu 30 W a přijímač typ “C” pracující na středních vlnách v pásmu 0, 83 - 3, 024 MHz s dosahem 80 km (klíč). Mimo to měly velitelské tanky malý generátor GG 400 a náhradní radiostanice. Různé typy těchto tanků se daly rozpoznat podle cha¬rakteristických antén. Sd Kfz 267 měly dvě prutové antény a jednu anténu typ “hvězda”, která byla namontována do gumové patky uprostřed pancíře nad motorem. Anténa radiostanice Fu7 byla umístěna na levé straně korby. Anténa radiostanice Fu5 měla délku 2, 0 m a Fu7 1, 4 m.

Posádka tanku

se skládala s řidiče, spojovacího důstojníka, který byl zároveň předním střelcem, velitele tanku a dalších dvou radistů, kteří plnili i funkci nabíječe a střelce. Pří¬davnou radiostanici nejčastěji obsluhoval nabíječ. Velitelské tanky neměly ve věži spřažený kulomet MG 34 a měly upravené zásobníky munice pro kanón. Velitelský tank vezl zásobu 64 nábojů (Ausf. A a D), nebo 70 nábojů (Ausf. G), tzn. o 12 - 15 méně než standardní tank tohoto ty¬pu. Vezená zásoba munice se skládala z 12 nábojů světelných (osvětlovacích), 12 zadýmovacích granátů se zapalovačem C - 43, 20 nábojů tříštivotrhavých - 326p a šrapnelové výstřelné miny typ 1 (Nahverteidigungswaffe). Zbytek munice tvořily protitankové náboje.

PANZERBEFEHLSWAGEN MIT KWK 1 “PANTHER”

V roce 1943 byly na standardní verze tanku PzKpfw. V “Panther” Ausf. D montovány přídavné radiostanice a tyto tanky posléze sloužily jako velitelské. Byly vyráběny ve dvou verzích s nichž každá měla jiný počet radiostanic. Tanky Sd. Kfz 267 měly radiostanice Fu 5 a Fu 7, Sd. Kfz 268 Fu 5 a Fu 8. Tanky Sd. Kfz 267 zajišťovaly spojení rot s prapory a Sd. Kfz 268 spojení s plukem a divizí. Radiostanice Fu 7 a Fu 8 byly montovány do korby a radiostanice Fu 5 byla umístěna na pravé straně věže.

Tank

měl nést kanón 8, 8 cm KwK 43 L/71 ráže 88 mm (deprese 8o, elevace 15o). Do věže bylo možno zamontovat speciální dálkoměr. V roce 1945 bylo plánováno zesílení čelního pancíře věže na 150 mm. Úpravami se zvedla celková hmotnost tanku na 50 200 kg a bylo potřeba vybavit tank silnější po¬honnou jednotkou. Bylo zpracováno několik variant pohonu: - Gerät 544 s motorem Maybach HL 234 o výkonu 625 kW (850 ks.), - Gerät 545 s moto¬rem Simmering Sla 16 o výkonu 529 kW (720 ks.), - Gerät 546 s motorem MAN/Argus LD 220 o výkonu 515 kW (700 ks.).
Ke konci roku 1944 obdržely závody MAN objednávku na dva prototypy tanku “Panther” II. V roce 1945 byl hotov jeden prototyp, který ovšem neměl věž Schmal ale byl osazen standardní věží tanku “Panther”. Byla modifikována pojezdová a hnací kola (konstrukce jako u tanku “Tiger II”) a byla též upravena hydraulika řízení.