Trochu zajímavější byl pohled ven, i když toho neviděla moc. Okno bylo zamčené. Mělo žaluzie a v žádném případě se jím nemohla protáhnout. Nezdálo se jí (přemýšlela jen akademicky, aby si ukrátila čas), že by ho mohla otevřít, vyrazit vnější tabulku a křičet o pomoc (takový záměr vůbec neměla). Takže jako prostředek k úniku nebo přivolání pomoci jí nebylo k ničemu.
A jako prostředek k rozptýlení téměř taky ne. Viděla sice kus ulice, ale na něm nebylo k vidění nic. Dům stál ve slepé uličce. Nejezdila sem žádná auta, nic se tu nedělo. Za víc než dvě hodiny tudy neprojelo ani pět vozidel. Náklaďák telefonní společnosti, listonoš na maličkém skútru, motocykl, který zastavil na otočku, jen aby naložil dívku, a jel zpátky. Rachel za ním hleděla téměř závistivě. Nejela na motocyklu od té doby, co byl Stephen malý a ona čerstvě rozvedená. Její první vážná známost po rozvodu byl reklamní agent, který trávil své víkendy terénními závody. Nebyl to špatný člověk, uvažovala Rachel. Rozešla se s ním, když ji její právník upozornil, že pokud bude řídit motocykl, může dojít opatrovnický soud k závěru, že málo dbá o Stephenovu bezpečnost. Byl to první muž, se kterým se rozešla. Měla i další známosti, které vypadaly slibně – dva byli hezcí, jeden inteligentní, jeden laskavý a starostlivý. Naneštěstí se v žádném z nich nesnoubily alespoň dvě kvality, kterých si cenila, takže vztahy neměly dlouhého trvání.

Okno místnosti

bylo zatažené, ale otevřené a teplý vánek přinášel dovnitř příjemnou vůni květin. Koneckonců, pomyslela si Rachel, jsem na Havaji. Pokoušela se vybavit si, co pro ni Havaj znamenala předtím, než se stala noční můrou: velrybářské muzeum v Lahaině, ztroskotaná americká válečná loď Arizona, v niž stále byla mrtvá posádka, střecha hotelu, kde McGarret vítal televizní diváky, kvetoucí zázvor, který ji neustále nutil ke kýchání, západy slunce, jež ji přiváděly téměř k slzám, ryby, čerstvé ovoce, turistické koktejly s papírovými paraplíčky nebo malými barevnými plovoucími orchidejemi…
A nakonec hrůza a děs.
Všechno se jí to zdálo velice vzdálené a nedůležité.
Rachel se cítila velmi klidná.
Uvědomila si, že jí na kříž tlačí Lonův penis – mladík měl ve spánku erekci. Vzpomněla si, jaké to bylo, když byl v ní, a uvažovala, zda jejich milování bylo nějak zvláštní nebo důležité. Přemýšlela, zda se budou milovat znovu, až se vzbudí, což je pravděpodobné, jestliže má tyto mimovolné noční erekce. Pak přemítala, zda bude někdy schopná milovat se s někým jiným. Ale to ji dovedlo k úvaze, zda bude ještě vůbec živá, a tahle myšlenka ji rozrušila. Raději znovu usnula.
Ráno druhého dne se Rachel nacházela zase v hudebním pokoji, oblečená, sama, po milování – a nesvázaná. Stalo se to tak, že krátce potom, co ji tu nechali, si uvědomila, že začala menstruovat. Trpělivě škubala uzlíky, až byla volná a mohla si zavést tampax.
Rachel přecházela po místnosti a přála si, aby tam nechali gramofon. Tolik desek a nemohla si pustit žádnou hudbu. V pokoji nebyly žádné knihy. Zkoušela si pro pobavení číst obaly desek, ale to nijak zábavné nebylo.

Rachel beze slova poslechla. Svlékla se a nahá vlezla do postele. Pozorovala, jak se mladík svléká. Pak – stejně nahý jako ona – vklouzl vedle ní. Pak zase rychle vyskočil, protože jí zapomněl svázat ruce. Provedl to a beze slova vlezl zpět.
Rachel si pomyslela, že jestli v noci začne menstruovat, zamaže povlečení. Pak uvažovala, zda se bude Lono chtít s ní zase pomilovat. Nechtěl. V obrovské posteli se nedotýkali, ale slyšela, jak se jeho oddechování změnilo ve spánek, a klidně usnula taky.
Probudila se ještě za tmy.
Ležela obličejem ke zdi. Lono přes ni ve spánku přehodil paži, která jí spočívala na břiše, a jedním kolenem jí tlačil na nohy. Nebylo to pohodlné, ale říkala si, že když se pohne, probudí ho.
Ležela bez hnutí, poslouchala jeho dech a vnímala teplo jeho těla. Cítila příjemnou vůni mužského těla a toaletního mýdla. Ležela tiše, dlouho, aspoň hodinu.

20
Někdo bude trpět. Stephen.
V tu chvíli začala Rachel plakat.

Když slunce zapadlo, ponořil se hudební pokoj do tmy. Rachel viděla jen nezřetelné žluté odlesky pouličního osvětlení. Dvakrát za den přijelo a zase odjelo auto a Rachel slyšela z přízemí hlasy. Nemohla rozeznat, komu ty hlasy patří, ani co říkají, ale někdy zněly docela nahlas.
Když se dveře z ničeho nic otevřely, na okamžik se vyděsila, neboť před malou chvilkou zněly hlasy velice rozzlobeně. Ale byl to jen Lono. Nevypadal vzrušený či nebezpečný. Vypadal přesně jako atraktivní mladík, který se zúčastnil Davidova večírku před několika dny. Rachel si s uznáním všimla, že se vykoupal a oholil, ale tmavé kruhy pod očima naznačovaly, že nespal. Když se nad ní naklonil, aby ji rozvázal, téměř se usmíval. Ale když iniciativně úsměv opakovala, jeho úsměv zmizel. „Jezte,“ řekl a ukázal na tác, který položil na podlahu, a vrátil se ke dveřím, odkud ji pozoroval. „Nechci mluvit,“ řekl jasně, když chtěla něco poznamenat.
Jídlo bylo docela dobré. Na podnose byla čerstvá nakrájená papája spolu s kotletou, malé vařené brambory a salát. Rachel mohla zase použít koupelnu, tentokrát se dokonce i osprchovat, přeprat si osobní prádlo a rozvěsit ho, aby uschlo. Lono ji už neodvedl do hudebního pokoje. Vzal ji do ložnice, pěkné vytapetované místnosti se zlatými závěsy zakrývajícími okno a velikou úhledně rozesílanou postelí. Rachel si všimla, že je místnost na lůžko trochu malá, protože i když bylo přiražené ke zdi, byl do něj přístup jen z jedné strany, což nebylo dvakrát pohodlné.
„Budeme spát tady,“ řekl Lono a pokynul Rachel, aby vlezla do postele první.

Ale Barnhartovou něco napadlo. Nenabídla Rachel, aby si vzala nože ze šuplete, ale otevřela je sama a podala Rachel pouze salátovou vidličku a nůž na máslo.
Když Rachel snědla míchaná vajíčka, přičinlivě umyla a utřela nádobí. Pak byla odvedena zpátky do hudebního pokoje – pouze s malým zdržením, když oznámila Meg Barnhartové, že brzy čeká menstruaci. Ocitla se opět na své židli, sice s balíkem tampaxu u nohou, ale se svázanýma rukama. No tohle, pomyslela si téměř pobaveně. Co s nima mám asi dělat, když se nemůžu ani pohnout!
Bylo docela příjemné zjistit, že teroristé něj sou nijak nadpřirozeně precizní v promýšlení detailních kroků.
Být rukojmím není nikdy lehké. V uneseném letadle měla aspoň společnost. Ne osoby, s nimiž by mohla mluvit, protože mluvit se nikdo neodvážil. Stejně tak nedoufala, že některá z obětí vytáhne tajně ukrytý samopal, postřílí únosce a osvobodí je – to v žádném případě. Ale byl tam aspoň někdo, kdo s ní sdílel neštěstí a strach.
Na druhé straně, pomyslela si, je na této situaci příjemné, že nemusí mít starost o nikoho jiného než o sebe. Ať se s ní stane cokoliv, neublíží to nikomu jinému.
Ale nebylo to tak.

„Nejspíš se potřebujete vymočit,“ řekla zdvořile, když rozvazovala Rachel ruce. Jakmile měla Rachel ruce volné, ustoupila ostražitě dozadu. Rachel si třela zápěstí, aby obnovila krevní oběh, a se zájmem si všimla, že žena má teď pistoli v podpažním pouzdře a ne v kapse. Rachel nevěděla o zbraních nic jiného, než co viděla u teroristů. Zbraň vypadala jako rychlopalná pistole, kterou nosili američtí pěšáci ve Vietnamu.
Zatímco si Rachel odbývala toaletu, stála Barnhartová ve dveřích s odvrácenýma očima.
„Máte hlad?“ zeptala se pak. „Bude lepší, když se najíte, dokud máte možnost.“ A eskortovala Rachel do kuchyně.
Barnhartová pro ni jídlo nepřipravila. Opět zůstala stát ve dveřích a přátelsky jí radila. Vejce jsou v lednici, máslo taky. Pánvička pod dřezem. Chleba pod poklopem, opékač topinek v koutě, talíře v příborníku. Nože…

Pak odstoupil a podíval se na svou zajatkyni. „Pokud chcete křičet, nikdo vám v tom nebude bránit. Ale nikdo vás neuslyší,“ řekl. „Tahle místnost je zvukotěsná.“
„Nebudu křičet,“ řekla po pravdě. Ve skutečnosti ji to ani nenapadlo.
Lono na ní chvíli hleděl s podivem. Pak pokrčil rameny a odcházel. „Omlouvám se,“ křikl přes rameno, když zavíral dveře.
O chvíli později slyšela, že je zamyká zvenčí.

Ačkoliv minulou, tak problematickou noc nespala ani deset minut, nebyla Rachel ospalá. Seděla zpříma na židli a hleděla na zeď s gramodeskami a na okno. Zkusila uvolnit provaz, kterým měla svázaná zápěstí, ale spíš ze zvědavosti než z touhy se osvobodit. Provaz byl pevný a pohyb jí působil nepohodlí.
Ani celkově se necítila pohodlně. Bolely ji klouby. Nejspíš díky noci strávené ve vlhké lávové rokli, možná však i ze semene, které kolovalo v jejím těle. Snažila se vzpomenout si, kdy má dostat menstruaci. Bylo obtížné se na to upamatovat. Ani to nebylo nijak radostné. Když myslela na to, kdy dostane periodu, bylo to, jako by uvažovala, zda je těhotná nebo ne, což koneckonců znamenalo starosti o budoucnost. Raději toho nechala. Co se má stát, stane se a jejím jediným pocitem je utrpení, že musí čekat, kdy se „to“ projeví.
Zatímco seděla vzpřímená na tvrdé židli, její mysl se odpoutala od všeho, co ji ohrožovalo – což bylo vlastně celé prostředí.
Asi po hodině se otevřely dveře a objevila se Meg Barnhartová, stále ještě ve světlé paruce.

Lono postoupil do kuchyně a pozoroval je. „Takže?“ zeptal se.
„Aha, chceš mluvit. Odveď paní Chindlerovou nahoru a já ti připravím sendviče.“ Rachel si moudře pomyslela, že ona na sendviče nemyslí. Nikdo jí je nenabídl a pasivita ji zachvátila do té míry, že přemohla i hlad. Horní pokoj, do kterého ji Lono uvedl, vypadal jako neuklízena hudební místnost. Byl tu nepořádek, jako by někoho vyrušili, když se chystal ke stěhování. Na zdech visely obrovské reproduktory, ale nikde neviděla gramofon.
Okna měla dvojitá skla – což bylo na klimaticky mírné Havaji neuvěřitelné. Podél zdí byly police s gramofonovými deskami. Čajkovskij, Stravinsky, Del Tredici a John Cage byli pomícháni s Correlim, Mozartem a Palestrinou, na jiné polici byli Kiss, Michael Jackson a Grateful Dead. Když Rachel pomyslela na vkus vlastníka, vytanulo jí na mysli slovo „eklektický“. Ovšem vzhledem k jeho – nebo jejímu – pohodlí by mohlo slovo znít „neadekvátní“. Nebylo tu totiž nic, na čem by se dalo ležet, ani pohovka, ani postel, dokonce ani pohodlné křeslo. Byla tu jen kuchyňská židle s rovným opěradlem. „Sedněte si,“ nakázal jí Lono, a když Rachel poslechla, cítila, jak jí neurvale stáhl ruce dozadu a svázal je tak těsně, až to bolelo.

Rachel neměla, co by na to řekla. Rozhlédla se kolem sebe. Je to pěkný dům, pomyslela si, přinejmenším pro starší pár, který chce svá poslední léta strávit na teplém havajském slunci. Nevypadal však nijak vhodný pro radikální revoluční oddíl. Obývací pokoj měl klenutý strop a na stěnách tkané závěsy. Vévodil mu plynový krb s keramickými poleny. Místnost nebyla tapetovaná od stěny ke stěně, ale jednotlivé pruhy byly u křesel a pohovky. Vypadala stejně udržovaná a budila dojem serióznosti jako Meg Barnhartová samotná, pokud nepočítáme světlou paruku.
A pokud nepočítáme zbraň.

Nečekali dlouho.

Dveře se otevřely téměř okamžitě. Žena, která jim otevřela, nemařila čas přivítáním. Vtáhla je dovnitř, vyhlédla na ulici, zavřela dveře a zamkla. „Neviděl vás někdo?“ zeptala se.
„Vidělo nás aspoň tucet lidí, Pele,“ řekl Lono, „ale nemyslím, že by si nás někdo všiml. Máš proboha něco k jídlu?“
„V kuchyni,“ řekla žena. Strčila ruku do kapsy zástěry a vytáhla malý revolver, který vypadal jako hračka. Když se ujistila, že si ho Rachel všimla, dala jej zpátky. Studovala Rachelinu tvář. Rachel hleděla na ni, dokud se žena nezeptala: „Víte, kdo jsem?“
„Ano,“ odpověděla Rachel. „Byla jste na Davidově večírku. Jste ta knihovnice, která vyšívá přehozy. Mám dojem, že se jmenujete Meg Barnhartová. Jenom,“ dodala, „jste měla tmavé vlasy stažené dozadu a ne blond a kudrnaté jako teď. Nejspíš máte paruku.“
„Máte pravdu,“ řekla žena a prohlížela se v zrcadle na zdi. „Taky jste poznala Ku, nemám pravdu?“
„Pokud je to ten člověk, co jsem ho viděla předevčírem,“ řekla Rachel, „pak ano. Policie ho pak nemohla najít. Říkali, že se jmenuje Oscar Mariguši.“
„Dobře si pamatujete tváře, Rachel,“ poznamenala žena. „To je škoda.“

Nůž v Lonově

ruce zakrývala Rachelina paže.
Rachel si ho uvědomovala. Občas, když vypadli z rytmu kroků, cítila jeho špičku velmi blízko u svého prsu. „Zraňujete mě,“ řekla, když se to stalo podruhé nebo potřetí. „Nemusíte to dělat. Neuteču.“
Ale Lono držel nůž pevně na stejném místě. Rachel už neprotestovala. Neměla chuť protestovat proti tomu ani čemukoliv jinému. Rachel Chindlerová ztratila pomyšlení na jakoukoliv nezávislou akci. Dělala, co jí Lono řekl. Neměla žádný plán. Zajímalo ji, proč to tak je. Každopádně to nebylo špatné. Měla aspoň na co myslet, když při cestě nahoru do svahu procházeli kolem 7-Eleven a benzinové pumpy. Byli tak vysoko nad Hilem, že v ranním světle viděli teplý Pacifik. Došli do slepé uličky.
Když zabočili na cestu k domu, Rachel pustila z hlavy stále nevyřešený problém. Zvítězila zvědavost. Zvedla hlavu, aby si prohlédla dům, do kterého mířili, ale Lono jí to zakázal. „Nehýbejte se!“ přikázal a šmejdil očima ze strany na stranu, aby zjistil, zda je někdo nepozoruje. „Tak, ještě krok. A teď zazvoním na zvonek. Pak budeme čekat.“

Před rozedněním donutil Lono Rachel, aby ho doprovodila na parkoviště před hotelem Volcano, kde ukradl auto. V době, kdy slunce stálo vysoko, už nebyli v horách, ale v obytných čtvrtích nad Hilem. Nezaparkovali tu. Lono nechal auto dobrou míli od místa, kam měli namířeno, a teď spolu kráčeli zavěšení v ranním slunci. Vypadali jako milenci. Koneckonců taky v určitém smyslu milenci byli. Milenci s historií intimního sblížení, která nebyla doprovázena vřelými pohledy a něžnými výrazy. „Dívejte se na mě!“ přikázal jí Lono. „Nespouštějte ze mě oči.“ Rachel ospale poslechla. Celé tělo ji bolelo a mysl měla otupenou nedostatkem spánku. Kráčeli v těsném objetí s obličeji obrácenými k sobě. Žádný pozorovatel nemohl dobře vidět jejich tváře.

V roce 1889

kdy se narodila Kuši Široma, už nebyla havajská vláda příliš havajská. Kalakaua, poslední havajský král, byl stále ještě na trůně, avšak královská moc byla omezená tak, že všechnu skutečnou výkonnou moc měli státní ministři, vesměs Yankeeové. Kalakaua se s tím nechtěl smířit. Mezi jiným zkusil dokonce založit tajnou společnost Hale Naua. Členy se mohli stát pouze muži prokazatelně havajského původu. Rituály spolku byly složité a bizarní, jeho smyslem bylo pravděpodobně odporovat cizí síle.
Avšak tento odpor nebyl ve skutečnosti odporem. V roce 1893 byla poslední z královského rodu donucena vzdát se trůnu. Kalakauova sestra a následnice Liliuokalani byla první – a taky poslední a jedinou vládnoucí havajskou královnou.
O sto let později už přání, skutky a nádhera havajských králů zajímaly v podstatě jen turisty.

Stále méně

a méně domorodých Havajců bylo s to odporovat. 10. února 1853 zavlekl Charles Malory ze San Franciska na Havaj neštovice. Tyfus a tyfové horečky už byly dovezeny dříve. O pár let později se začala šířit lepra (nazývala se zde „čínská nemoc“, ačkoliv nikdo nemohl po pravdě říct, zda skutečně přišla z Číny nebo z mnoha jiných míst). Havajci museli zřídit karanténní kolonii na Molokai. Ne všechny importované nemoci byly bakteriálního původu. Alkoholismus (Havajci sami původně neuměli vyrábět alkohol) a prostituce se taky staly epidemiemi. Na Havaji v předevropském období sex za peníze neexistoval. Nebylo to ani třeba, protože havajské ženy nikdy netrpěly předsudky o „spaní jen tak“. Evropané je naučili postavit tuto zálibu na komerční bázi, a to tak dobře, že roční příjem havajské kolonie prostitutek činil 500 dolarů ročně, což odpovídalo ročnímu příjmu vlády.

Během století

se ostrovy neuvěřitelně změnily. Zmizela instituce kapu. Ženy už se nebály jíst u stejného stolu jako muži, poddaní už neklopili oči, aby nevstoupili na stín, který vrhal král, prostí občané směli vlastnit půdu. (Naneštěstí z toho vyplynulo, že ji mohli taky prodávat, takže stále větší a větší části Havaje padaly do rukou bezohledných cizích obchodníků.) Válečníci, kteří kdysi vedli války s palicemi zakončenými kameny a naostřenými dřevěnými kopími, získali nejprve nože a pak muškety. Dvojité kánoe velitelů nahradily škunery vyzbrojené děly. Zbrojařské řemeslo se vyvíjelo tisíc let generace po generaci, což vedlo k tomu, že nové zbraně stejně jako nové nemoci vyhlazovaly rodilé Havajce, neboť tyto zbraně mohli Havajci použít jen sami proti sobě – Evropané měli vždycky modernější. Žádné pobřežní město se nemohlo ubránit válečné lodi. Rusko, Francie, Velká Británie, Spojené státy – všechny státy čas od času vysílaly válečné lodě, aby se ujistily, zda se jejich poddaným na Havaji vede dobře. To ovšem pro kolonisty často znamenalo i právo ukrást, co se jim líbilo, a podvodem získat zbytek. Havaj většinou neměla na cizince štěstí. Někteří přicházeli z idealismu nebo náboženského zanícení. Pro jiné byla půda civilizovaného světa příliš horká, a tak vyrazili zkusit štěstí při okrádání nevinných domorodců. Návštěvníci, kteří přicházeli konat dobro, se dali až příliš často zkorumpovat; většina ostatních byla zkorumpovaná už předtím.

18. prosince

1788 spatřil kapitán Cook ostrovy Kauai. To bylo první zaznamenané setkání Evropanů s Havajskými ostrovy. Během deseti dnů vystoupily posádky Cookových lodí na břeh, aby prozkoumaly nový kraj a směnily železné hřebíky za kokosové ořechy a vepřové. Žádný z anglických námořníků nezůstal na břehu přes noc. Cook to zakázal. Ale 29. prosince se jeden důstojník a dvacet mužů nemohli před setměním vrátit na loď kvůli silnému příboji.
Cook nechtěl pobyt na ostrově žádnému ze svých lidí dovolit, protože byl víceméně prozíravý člověk a předpokládal, co se stane, když jeho tak dlouho osamocení námořníci stráví noc v přítomnosti domorodých žen. Dopadlo to tak, jak očekával. O den či dva později odplul za svým neúspěšným posláním najít severozápadní cestu.
Koncem roku ho chladné počasí zahnalo na jih Beringovou úžinou, ačkoliv žádnou cestu neobjevil. Přistál u jiného ostrova téhož řetězu. Nepřekvapilo ho, že Havajci, kteří je vítali, vykazují znaky pohlavních nemocí. Od té doby museli kapitáni své posádky zdržovat na palubách – ale šlo už jen o to, aby se nenakazili námořníci – pro ostrovany bylo příliš pozdě. Za necelý rok se kapavka i syfilis staly epidemií. Havajci, kteří Cooka v únoru příštího roku ubodali v příboji zátoky Kealakekua, se nemstili za to, že zkomplikoval jejich sexuální potěšení, ale někteří lidé se domnívají, že na to měli právo.

Cestou ji něco napadlo.

Vyhrabala z kabelky pár mincí a zatelefonovala si. Nevolala Davida, protože nechtěla slyšet jeho připomínky. Vytočila číslo policejní stanice: „Vzkaz pro seržantku Nancy Cheeovou. Pište si, prosím,“ řekla stálé službě. „Nancy Cheeová, řekněte Davidovi, aby se o Kuši nebál. Šla navštívit staré přátele. Máte to? Děkuji.“ A zavěsila, než se jí mohl dozorčí na cokoliv zeptat.
Nechtěla, aby jí David řekl to, co jí našeptával neodbytný hlásek někde uvnitř, totiž že se nemá pokoušet najít Lona sama. Ale je to přece její soukromá záležitost. Chce to s ním vyřešit osobně.
Kuši pozorně naslouchala, když seržantka říkala, že Lono nemohl být v uneseném letadle. Ale seržantka neřekla, že mladík nemohl být v Kamuele a pomáhat únoscům uniknout. V takovém případě by ho mohli obvinit z napomáhání masové vraždě.

Žena

se zatvářila opovržlivě. Ale za chvilku se už netvářila nijak, protože zmizela. Objevil se za ní obrovitý muž a odsunul ji stranou. Byl to bledý obézní chlap stejně velký jako Kuši. Na sobě měl montérky spuštěné pod vypouklým břichem. Nahoře neměl nic s výjimkou kůže zbarvené jako javorový sirup. Chvíli Kuši studoval odhadujícím pohledem. „Ne, vy nejste od policie,“ řekl nakonec. „Ale my tak jako tak nic nevíme.“
Kuši vzdychla a přehrabala lýkovou kabelu. Vytáhla dvaceti-dolarovku. „Mluvte vážně,“ odsekla. „Nutně to potřebuju vědět!“ Když odjížděla a odvážela si dalších pár adres, pozoroval ji obr z vratké verandy.
Sedla za volant a zamířila zpátky na křižovatku. Mumlala si trochu zklamaně. Cítila drobné žaludeční potíže. Poprvé ji napadlo, jestli není na takovéhle počínání už přeci jenom trochu stará.
Pokud ano, stejně s tím nemůže nic dělat. Místo aby zamířila přímo na další adresu, zatočila dolů po Banyan Drive, zaparkovala na hotelovém parkovišti a důstojně přešla hotelovou halou na dámské toalety. To byla daň za dvě stě sedmdesát liber neustále metabolizujícího masa.

Na nejbližší adrese se nacházela „komuna hippies“. Bylo to hned u veřejné pláže západně od zátoky Hilo.
Nevypadalo to, že komuna dosud existuje. Informace starého mnicha byly dávného data, možná byly staré mnoho let. Ale Kuši zaparkovala auto a kolébala se k nejbližšímu ze tří rozpadajících se domů. Na zasviněných dvorcích hlásaly tabule „Určeno k demolici“, ale domy vypadaly obydlené.
Malý chlapec s holou prdelkou si hrál mezi zbytky auta a rozbitými pračkami. Když se Kuši k dítěti těžkopádně sehnula, aby na ně promluvila, zíralo na ženu s červenými vlasy s hrůzou v očích. Vzápětí se ozval ženský hlas: „Hej, vy, nechte to dítě na pokoji!“
Kuši se narovnala a zamířila k ženě. Žena byla vychrtlá. Za dveřmi s drátěným pletivem a zaháknutou petlicí se cítila v bezpečí, a tak se chovala agresivně.
„Hledám pravnuka Alberta, říkají mu Lono,“ řekla Kuši zdvořile. „Kdysi tu bydlíval.“
„Nikdy jsem o něm neslyšela.“
„Já nejsem od policie,“ prohlásila Kuši rozhořčeně. „Mně to můžete říct.“

Kuši

tvrdila, a někdy tomu i věřila, že na vlastní oči viděla královnu Liliuokalania krále Kalakauu. Byla určitá malá možnost, že to tak bylo – pokud by byli v tu pravou dobu navštívili to pravé místo na Velkém ostrově. Narodila se v době Povstání červené košile v roce 1889, které skončilo fiaskem. Když jí byly dva roky, zemřel král Kalakaua v San Francisku na mrtvici. A byly jí čtyři, když Kalakauova sestra, královna Liliuokalani, povstání zakončila abdikací pod hrozbou pušek americké válečné lodi Boston. Ale Kuši skutečně žila ještě v době, kdy byli Havajci nezávislým národem, jemuž vládl starý královský rod.
To bylo nepochybné. Stejně nepochybné však bylo, že nechtěla, aby se tito nenormální, despotičtí alkoholici vrátili. Nepřál si to ani nikdo jiný z jejích známých, ovšem s výjimkou bláznivého pravnuka Lona.

Kuši

byla geneticky Havajka z jedné čtvrtiny. Japonští předkové Kuši sahali až do doby, kdy se Japonci na Havaji objevili – pokud nepočítáme napůl legendárního kapitána, který velel japonské lodi v dobách železného nože – tedy do roku 1868, kdy sem pěstitelé cukrové třtiny dovezli první várku japonských dělníků. Jeden z nich, Shinko Yathose, přivedl do jiného stavu její babičku, dceru havajského luna, neboli předáka na plantáži. Ta dívka už byla těhotná předtím, ostatně byla i potom, ale Kušina matka byla její jediné polojaponské dítě. V roce 1886 se s dcerou oženil další japonský dělník – možná si myslel, že se stane předákem, až dědeček jeho ženy zemře. Ale takové štěstí ho nepotkalo. Tu práci tenkrát dostal nějaký Portugalec. Měli sedm dětí. Třetí bylo děvče – Kuši.