Byly to zajímavé myšlenky, rozhodně příjemnější než jiné, které sejí honily hlavou. Ale Nancy Cheeová teď neměla čas na snění. Řízení auta vyžadovalo všechnu její pozornost. Poskakovali po horské serpentině, volně ležících skálách a lávových balvanech, které jim klouzaly pod koly. Cesta byla velmi nepohodlná. Ve štěrku se povalovaly dost velké kameny, občas i kusy až stopu dlouhé, takže se jim Nancy musela vyhýbat. Pokaždé přitom měla srdce až v krku, protože při každém takovém úhybném manévru sklouzli trochu blízké svahu. Svah byl ve skutečnosti strmý spád, takže někdy by sklouznutí znamenalo pád do hloubky několika set stop. Když zatáčka silničky zakryla výhled na štít, otočil se David Yanami od okénka a podíval se na ostatní. Uvědomil si, že jsou oba nervózní. Zeširoka se usmál a začal s přednáškou: „Jestli tomu dokážete uvěřit, tahle silnička bývala ještě mnohem horší. Když jsem byl ještě chlapec…“
A začal jim povídat dlouhou historku o tom, jak byl členem Waimeiské astronomické federace, což byl honosný název pro tucet holobrádků, kteří měli ručně vyrobený třípalcový dalekohled, který vynesli do půlky téhle hory, aby pozorovali hvězdy. A nejen hvězdy. „Někdy,“ pokračoval David, ,jsme taky náš spolek nazývali VAF, Velryby a fešandy, protože když jsme sem přišli před setměním, pozorovali jsme oceán a dívky slunící se na plážích.“

Ale nečekala na odpověď. Ani ji neočekávala. Nejspíš už jsou policejní auta daleko před námi, řekla si. Trochu jí dělalo starosti, že opět ztratila rádiový kontakt. Když jsou nahoře v horách, neměl by být s vysílačkou žádný problém.
Stephen se podíval na varovnou značku na krajnici silnice, která upozorňovala na obtížné podmínky cesty a vážné následky pro návštěvníka, který ji nerespektuje. „To je jako z Čaroděje ze země Oz,“ podivil se. „Žádné jídlo, žádné toalety, není kde se otočit – oni nás snad nahoře opravdu nechtějí!“
Opravdu to tak bylo. Jejich malé auto tu vůbec nechtělo být. Nepokojně poskakovalo po úzké štěrkové cestě. Povrch byl kluzký, takže klouzalo ke straně, kde nebylo zábradlí. Vypadalo to nebezpečněji, než to ve skutečnosti bylo.
Nancy vrhla rychlý pohled na Davida Yanamiho. Byl nakloněný k boku malého auta, krk vykroucený, aby viděl nahoru na štít, který jasně zářil ve sluníčku, ačkoliv dolní části ostrova se už pomalu halily do stínu.
David Yanami je víc napjatý, než jsem ho kdy viděla, pomyslela si Nancy. Má strach z toho, co tam můžeme nalézt? Vyděsila ho ta nebezpečná silnička? Nebo má obavy o chlapce, který jede s námi? Je tu ještě něco jiného, pomyslela si. Je to Rachel, na niž myslí, ale není to přirozený zájem hostitele o svého hosta a přítele, spíš j e to úzkostná obava milence. Je to možné? Ještě jednou si prohlédla bílé vlasy a obočí. David Yanami není v žádném případě zkamenělina, ale věkový rozdíl tu je, pomyslela si Nancy, rozdíl velký jako celý můj život.

Je to opravdu mladý muž, kterého si každý musí zamilovat. David si v duchu říkal, že se Stephen chová přesně tak, jak by od Rachelina syna očekával. Jestliže byl jeho otec náladový a dalo se s ním těžko vyjít – nu dobrá, nezáleželo na tom, jaký jeho otec byl nebo kdo to byl. Chlapce vychovala Rachel a výsledkem byl syn, na kterého mohla být hrdá. Pomyslel na Kušiny narážky. Je to špatné. Nic z toho nebude. Rachel je citlivá žena a jistě už není dítě, ale David nedokázal sám sebe přesvědčit, že by projevila zájem o muže jeho věku. Taková představa byla absurdní. I když, připustil David, bylo by určitě moc dobře, kdyby se náhodou nevysmála pokusu, kterého by se odvážil.
David si až po chvíli uvědomil, že na ně volá Nancy, která spěchala z observatoře ke své malé hondě. Mladá žena byla velmi rozrušená. David zpočátku jejím slovům vůbec neporozuměl.
Pak už ano. „Teroristi?“ opakoval. „Na Mauna Kea? Moji babičku?“ Pak mu došel smysl těch slov. „Můj Bože!“ vykřikl. „Stephene, pojď do auta! Musíme tam!“
Vyrazili přes dobytčí ohradu vzhůru do hor. Davidova váha vyřadila tlumiče malého auta z provozu. „Potřebovali bychom auto s náhonem na všechna čtyři kola,“ bručela Nancy. „A měli bychom počkat na posily.“

Chlapec se zasmál: „A co nevidět dojde k erupci!“
David se usmál na oplátku. „Ono je to trochu komplikovanější,“ řekl. „Magma neprotéká podzemními rourami. Tam žádné roury nejsou. Prosakuje trhlinami, ale někdy tam nejsou ani ty trhliny. Je to prostě tak, že magma je teplejší než látka, která je obklopuje, takže stoupá, zatímco okolí klesá… Musíte omluvit starého profesora,“ omluvil se. „Je to nemoc z povolání.“
„Otec mé přítelkyně je taky takový,“ řekl Stephen šťastně. „Jsem vždycky moc rád, když mi něco vysvětluje.“
„Já to mám taky ráda,“ přidala se Nancy Cheeová, která zaparkovala na turistickém parkovišti u vulkanologické observatoře, aby mohli David s chlapcem vystoupit. Vystoupila hned za nimi. Měla zase problémy s příjmem, a tak zašla do budovy zatelefonovat si, zatímco David a chlapec kráčeli k okraj i kráteru. „Tohle je útes Uwekahuna,“ řekl David Stephenovi. „Moji předkové tu házeli dolů z útesu oběti Pele, bohyni sopky. Někdy i lidské bytosti.“
„Žjú,“ řekl Stephen, na kterého to mocně zapůsobilo. Pak ukázal na odhozené plechovky od koly a obaly od hamburgrů. „Patrně to dělají dodnes,“ uculil se.
„To je tam jenom teď,“ usmál se David na oplátku, „strážci parku slezou dolů a vynesou je nahoru.“ Bezmyšlenkovitě položil ruku chlapci kolem ramen a Stephen to poklidně přijal. Nakloněni k sobě kráčeli po okraji kráteru.

A přece bylo docela příjemné ukazovat Stephenu Chindlerovi okolí sopky. Kromě té jediné otázky už se nevrátil k tomu, co ho sem přivedlo. Stephen s Davidem vylezli u Zpustošené stezky. Stephen pilně cvakal aparátem a snažil se vyfotit malé zelené keříky, které se pokoušely najít si životní prostor v tuhnoucí lávě, která o několik yardů dál byla ještě tekutá a žhavá. Tu a tam zakouřily v průduchách páry a byla tu silně cítit síra. „To bude něco, až tyhle fotky uvidí má přítelkyně,“ řekl Stephen s úsměvem. „Proti tomu nejsou její diáky z Yellowstonského parku nic moc.“
Když David s chlapcem vystoupili, zůstala Nancy v autě a věnovala se vysílačce. Pokud byli všichni pohromadě, slyšel Stephen všechno stejně dobře jako Nancy Cheeová. Dojeli k observatoři Amerického geodetického ústavu. David vyprávěl chlapci, jak se stal žákem jednoho z jeho seizmologů a jak to změnilo jeho život. „Byl to kouzelný člověk,“ řekl David. „Víš něco o seizmologii, Stephene?“
„To opravdu ne,“ doznal Stephen a Nancy Cheeová taky přikývla, aby Davida povzbudila.
„Tak dobrá,“ řekl David s potěšením. „Pod zemským povrchem jsou tu a tam velké kapsy magmatu. Můžete si je představit jako velké nádrže roztavené skály. Ty velké mohou být skoro půl kilometru pod zemí. Naplňují se, jak magma stoupá vzhůru ze zemské kůry. Můžete poznat, kde jsou, někdy i bez přístrojů, prostým okem, protože vyboulí povrch skoro jako míč. Ale obvykle je tato změna tak nepatrná, že byste ji bez přesného měření nezaznamenali, můžete ji ale zjistit pomocí seizmografu. Je to, jako když přiložíte stetoskop na něčí břicho. Můžete sledovat sousto, které ten člověk snědl. Nejdřív je v žaludku, pak ve dvanácterníku, pak v tenkém střevu…“

„Sem vzali moji mámu?“ zeptal se.
„Ne,“ řekl David neochotně. „Aspoň si to nemyslím. Jediné místo, o kterém to víme jistě, leží mnohem dál, ne na silnici.“
„Tady by totiž v noci nemohl nikdo být, takže by nemohla volat o pomoc,“ řekl chlapec.
„Ne.“
„Ale jestli ukradl auto u hotelu, mohla se ozvat, ne?“
„Můžeme to předpokládat,“ řekl David. „Ale jistě to nevíme. Třeba měla na krku nůž, nebo…“ zbytek věty David spolkl. Jeho slova nezněla nijak jistě.
Chlapec nepřítomně hleděl do hledáčku fotoaparátu. „Máma říkala…“ začal. David napjatě čekal. Ale hoch dokončil větu: „Máma říkala, že existují dva druhy lávy, pahoehoe a aa. Který je který?“
David začal s povděkem vysvětlovat. Chlapec pozorně poslouchal. Byl bystrý, dokonce správně vyslovil oba názvy –p'hoehoe a ää. Velmi ho zaujal popis hladké, ploché pahoehoe a struskovité aa. Objevila se Nancy Cheeová a navrhla jim, aby se přemístili, protože se nacházejí v mrtvé rádiové zóně a ona nemůže zachytit signál z policejní stanice.
V autě pocítil David úlevu, jako by právě něčemu unikl. No dobrá, unikl. Unikl pravděpodobně emocionální, možná dokonce slzavé scéně, kdyby se nakonec Stephen otevřel a dal najevo pocity, které v něm musela vzbudit tíživá situace jeho mámy.
Ale nebylo to přesně to, co se snažil povzbudit?

Nancy napadlo, aby ho vzali na prohlídku Parku Volcano. Chlapci zazářily oči. „Máma říkala, že je moc pěkný,“ prohlásil, našel v ruksaku tričko s Madonnou a oblékl se na výlet. Jeli okolo velkého kráteru od hotelu, kde (ale nikdo se o tom nezmínil) ukradl Lono auto. Nancy Cheeová řídila. David se nahýbal dopředu z úzkého zadního sedadla a komentoval okolí. Vystoupil se Stephenem na vyhlídce, pod níž ležel ohromný kráter. Chlapec si dělal snímky malým fotoaparátem a fascinovaně naslouchal Davidovu výkladu. Ptal se pouze na to, na co mu David rád odpovídal. Nezeptal se například na lávovou strž, když ji bez zastávky míjeli. Možná ji nepostřehl. Nebo možná věděl, proč tu nezastavili.
Zastavili se na vyhlídce na vrcholový kráter Kilauey, který se nazývá Halemaumau. David s chlapcem nechali Nancy v autě, kde se pokoušela vyladit vysílačku. Když David vyslovil jméno kráteru, cítil, jak hoch ztuhl. „To není Mau-Mau podle Afričanů,“ řekl rychle. „To je jen starý havajský název, který se vyslovuje stejně.“
Chlapec zamyšleně přikývl a fotil si stále stoupající vulkanickou páru. Když se nadechl sirného výparu, rozkašlal se a pohlédl na Davida.

Když Nancy Cheeová

zaklepala na dveře verandy a sdělila Davidovi, že se blíží invaze, David se rozzuřil. „Televizní reportéři? Novináři?“ vybuchl. „Kdo dal těm lidem naši adresu? Nechci, aby se s nimi Stephen setkal!“
Nancy mu vysvětlila, že ani ona, ani policie neprozradila tisku, že Stephen přijel na ostrov. Možná to byla stevardka z letadla nebo někdo ze spolupasažérů – Chindler není běžné jméno. Nikdo mu neporadil, aby svou totožnost tajit. „Nechceme chlapce rozrušovat,“ řekla rozhodně.
Stephen je překvapoval. Jednak tím, že vůbec neplakal a napohled klidně čelil situaci.
Když ho vzali do Davidova domu, brzy zjistil, že ho tu nikdo k ničemu nenutí, a chtěl se opálit jako někteří Havajci. Změnil se v otrhaného chlápka a klidně se slunil na Davidově zadním dvorku. Když na něj někdo promluvil, odpověděl okamžitě a zdvořile. Když ne, ležel se zavřenýma očima jako každý jiný turista na Waikiki.
To, že je hoch tak klidný, dělalo Davidovi starosti. Hledal něco, co by mu mohl nabídnout. Stephen odmítl zahrát si šachy, nechtěl se dívat na televizi, požádal jen, aby ho zavolali, kdyby se David nebo Nancy Cheeová dověděli něco nového. David si podrážděně vymýšlel omluvy, aby mu přinesl kolu nebo ochucené bramborové lupínky z Kušiny kuchyně. Stephen mu vždycky hezky poděkoval a slunil se dál.
Ale teď bude muset jeho slunění přerušit. Doma zůstat nemůžou, to bylo Davidovi jasné – ale kam půjdou?

Vždycky čas od času, v intervalu desítek miliónů let, se odehraje něco, co způsobí na Zemi masové vyvraždění – jako když hospodář čas od času postříká zahradu, aby zahubil škodlivý hmyz. Když vymřeli dinosauři, dostali příležitost savci. Když zmizí dominující druh, ostatní rodiny živočichů se rychle změní a rozšíří se, aby zaplnily uvolněný prostor.
Někteří vědci zastávají názor, že život vždy přežije a rozkvete, ať je rozsah katastrofy jakýkoliv. Že život, který kdysi na Zemi vznikl, vytváří jakousi zpětnou vazbu, homeostázi, takže přežije a bude se rozvíjet nezávisle na tom, co se stane.
To je takzvaná „hypotéza Gaia“.

Ale i když pravdivá není, sopky existují, celosvětově rozšířená vrstva obsahující iridium taky existuje a vyhynutí téměř všeho živého před šedesáti pěti miliony let je rovněž skutečností.
Taková období jsou skutečná, a existuje jich víc než jen jedno.
Během dlouhé historie Země se projevila nejméně pětkrát. Znovu a znovu cosi zabilo většinu všeho živého, co v té době existovalo, ať šlo o měkkýše nebo o obrovské dinosaury. Pokud to nezpůsobil náraz asteroidu, mohla to být sprška komet, které se vychýlily ze svých vzdálených oběžných drah vlivem přibližující se hvězdy. Nebo to bylo způsobeno kolísáním sluneční dráhy okolo jádra galaxie. Nebo plynnými mlhovinami mezi hvězdami. Nebo vzdálenou (ale ne příliš) hvězdou, která explodovala, stala se z ní supernova a zasáhla Zemi smrtící radiací, či změnou podnebí vyvolanou dlouhodobou odchylkou vlastní oběžné dráhy Země (nebo občasným snížením slunečního záření)… Existuje mnoho možných vysvětlení.
Ale fakt, který vysvětlení potřebuje, stále existuje.

Tady je příliš mnoho „jestliže“. Avšak v nekonečném čase se všechna „jestliže“ stávají skutečností. Možná sejí staly toho dne před šedesáti pěti milióny let. Vulkanická erupce by svou energií ještě zvýšila ničivou sílu. Dokonce i prostý výbuch sopky může vážně ovlivnit počasí na Zemi, jako se to stalo po výbuchu sopky Mont Tambora v roce 1815. Následujícího roku nemohla být na velké části severní polokoule vypěstována úroda kvůli nedostatku slunečního svitu. Obyvatelé Nové Anglie nazvali rok 1916 „rokem bez léta“. V roce 1980 se chystala k výbuchu sopka Svatá Helena. V té době sesuv svahu odhalil ložisko. Síla výbuchu byla mnohem větší, než kdyby k němu došlo bez náhlého otevření ložiska. Meteorit, který by narazil do sopky, u níž se schyluje k výbuchu, by způsobil daleko prudší erupci, než k jaké by došlo samovolně. Vzhledem k velké prudkosti výbuchu by po něm nezůstaly žádné stopy.
Takže snad je ta historka pravdivá.

Nikdo to nemůže s jistotou říct, ale je tu fakt – přinejmenším zajímavá koincidence, možná i jistota –, který ukazuje na to, že pravdivá je. Tenká vrstva usazenin z období před šedesáti pěti miliony let, která, byla později odkryta, je zhruba třicetkrát bohatší na iridium než vrstvy, které jsou bezprostředně pod ní a nad ní. Ať to způsobilo cokoliv, zdá se, že je tomu tak na celém světě. Tato vrstva se objevuje přinejmenším na dvanácti místech – od Texasu a Nového Zélandu po Dánsko a Španělsko.
Muž, který se jmenoval Luis Alvarez, studoval spolu s dalšími vědci tuto záležitost a dospěl k závěru, že zmíněné vyhynutí všeho živého způsobil meteorit bohatý na iridium, jak meteority často bývají, který narazil na Zemi.
Jedna námitka proti této teorii praví, že meteorit tak velký (nebo jiné srovnatelné padající těleso), aby způsobil to, co způsobil, by někde musel zanechat kráter. Žádný takový kráter, odpovídající velikostí a stářím, nebyl dosud objeven. Těleso ovšem mohlo spadnout do moře. Plocha oceánů je a vždycky byla mnohem větší než plocha pevniny, takže je to dokonce pravděpodobnější, i když se kontinenty mohou pohybovat. V takovém případě by byl účinek stejný, ale na Zemi by nezbyl žádný viditelný kráter. Nebo mohlo těleso narazit do místa, kde byl otisk později zakryt. Takové oblasti existují, jsou to například místa, kde je vulkanická aktivita tak častá a silná, že tu nejsou patrné žádné stopy události, jež se stala tak dávno.
Takovým místem je třeba Island.
Jestliže, jak uvádí jedna varianta této historky, vznikla v té době nová sopka v původním Atlantiku na místě dnešního Islandu, jestliže do ní těleso narazilo a způsobilo erupci, jestliže láva a magma, které vytekly, zahladily všechny stopy…

Byl to prach. Miliardy miliard tun prachu.
Plazma, plyny a prach, které byly výbuchem vyvrženy z prehistorického Atlantského oceánu, se dostaly do různých míst. Některé částice dosáhly tak prudkého zrychlení, že se ztratily v kosmu. V okrajových oblastech byly dost velké, takže rychle spadly v blízkém okolí. Ale největší podíl se stal aerosolem a plul vzduchem.
Trvalo nějakých pět let, než se prach rozptýlil a sluneční svit opět pronikl na zemský povrch. Během té doby se svět velmi změnil.
Kvůli nedostatku slunce zahynuly rostliny stejně jako zvířata, která se rostlinami živila, i zvířata, která se živila těmito zvířaty. Ze všech známých druhů živočichů z konce období křídy tři čtvrtiny zmizely. Nejvíc postižena byla velká zvířata. Kostry téměř všech zvířat, která vážila víc než deset liber, jejichž kosti se objevují křídových ložiscích, nenacházíme v pozdějších vrstvách.
Stalo se to skutečně tak, jak to tato historka líčí?

Tato ohnivá koule (podle jedné verze historky) spadla do Atlantského oceánu. Ten se vypařil. Energie uvolněná nárazem pohltila obsah moře a skály na mořském dnu (a pravděpodobně i jeden nebo dva vulkanické ostrovy), šedesátkrát těžší než těleso samotné. Tento materiál se taky změnil v plazma, vodní páru a prach.
V té době, před šedesáti pěti miliony let, se Atlantský oceán ještě rozšiřoval. Z místa, kde je dnes severní Kanada a Grónsko, vedl do dnešní Skandinávie a na britské ostrovy pás pevniny. Samotný oceán měl tvar trojúhelníku se špičkou nahoře.
Hydraulické beranidlo, prodírající se oceánem jižním směrem, drtilo všechno, co mu stálo v cestě.
Náraz na vodu způsobil ohromné tsunami, které zaplavily mořská pobřeží kontinentů obklopujících oceán a utopily a smetly vše, čeho se dotkly. Náraz na pevninu smetl útesy a přivodil sesuvy svahů – nestály tam však žádné budovy, které by byly zničeny, a způsobil zemětřesení měřitelné intenzity na celém světě.
Ale nebyly to tsunami ani hydraulické kladivo ani zemětřesení, co učinilo z této události ten nejničivější akt v historii. Nebyla to ani exploze samotná (která byla větší, než jakou by způsobily všechny světové sklady nukleárních zbraní). Nebylo to teplo ani prudké bouře, které následovaly.

Existuje historka

o strašlivé době, kdy smrt kráčela po povrchu Země. Zní asi takto:
Před nějakými šedesáti pěti miliony let (říká historka) jakési bludné těleso, snad asteroid na excentrické dráze nebo jádro zvlášť velké komety, se setkalo na své cestě se Zemí. Těleso mělo pravděpodobně osm kilometrů v průměru, a když vniklo do zemské atmosféry, pohybovalo se každou vteřinu rychlostí dvakrát větší, než byl jeho průměr.
Jak proniklo řídkým vzduchem na okraji zemské atmosféry, setkávalo se s molekulami vzduchu, stlačovalo je a ohřívalo. Stala se z něho jasná ohnivá koule, mnohem jasnější než slunce v poledne.
Za čas se dostalo do husté atmosféry, kde dnes létají letadla a dýchá vše živé. Obalil je film slisovaných molekul vzduchu, jež obsahoval téměř všechen kyslík a dusík a stopy plynů, s nimiž se těleso setkalo – protože se pohybovalo příliš rychle, než aby ho to odvrátilo z jeho dráhy –, ale tak stlačené a zahřáté, že se jejich molekuly rozštěpily na atomy, atomy vyzářily elektrony, plyn byl ionizovaný a teplejší než povrch slunce.

Vylovili ho

lodními háky, přehodili přes sedadlo a vytlačili mu mořskou vodu z plic. Když dorazili zpátky na přistávací plochu, byl na něj ubohý pohled. „To bylo extrémně nezodpovědné,“ řekl čekajícímu Jamesonu Burfordovi. „Samotná chemická exploze by byla mohla poškodit bombu tak, že by už nešla opravit.“
Burford na něj užasle zíral: „Chcete říct, že jste nevěděl, že už jsme roznětku uložili do bomby?“ Hněvivě potřásl hlavou. „Buďte rád, že jsme vůbec ještě tady,“ řekl Boroví, než dal pokyn strážným, aby Bora odvedli zpátky do jeho cely.

Pravděpodobnost může být, počítal si pro sebe, milion ku jedné – ne, milion ne, ale tisíc ku jedné, snad. Nebo sto ku jedné? Ale kód spouště má konečný počet bitů informací; sekvence trvá jen osm desetin vteřiny. Pokud vysílající mění kombinaci nepravidelně, může jich zkusit téměř osmdesát za minutu, a to trvá už dvacet, ne, teď už téměř třicet pět minut, což znamená, že měl možnost vyzkoušet už téměř tři tisíce kombinací.
Bor se snažil uklidnit se. Dělalo se mu špatně díky pohybu boje, které se přidržoval, ale hlavně proto, že věděl, co se nachází uvnitř.
Aspoň nenamontovali detonátor do samotné bomby, říkal si, když uvolnil poslední úchytku a začal tahat mokrý a kluzký válec ven. Takže nemůže dojít k jadernému, ale jen k chemickému výbuchu. A je velmi nepravděpodobné, ne-li zcela nemožné, aby samotná chemická exploze vyvolala explozi nukleární.
Pokud by se to stalo, nikdy by se to nedozvěděl. Tři tisíce dvě stě metrů vody mezi ním a vrcholkem Loihi by se proměnilo v plazmu. Stejně jako on. Z Arkadije Bora by nezbylo nic jiného než disociované ionty, které plovou vzduchem do celého světa. Nebylo pro něj žádnou útěchou, že by zemřelo mnohem víc lidí než jen on.
Když konečně vytáhl ze zásuvky anténu ven a tím zajistil, že nálož nevybuchne, měl jenom čas hodit ji předákovi do čekajícího člunu. Pak mu uklouzla ruka a spadl do moře.

Člun nejel po mořských vlnách nahoru a dolů, ale velkou rychlostí letěl po vrcholcích. A na každý narazil. Nárazy otřásaly Borem, nervózně se krčícím na zádi malého člunu. Doletěli k bóji a zařadili zpětný chod, aby zastavili tak blízko, jak jen to bylo možné. Bor si všiml, že třímetrová prutová anténa je useknutá. To je dobré nouzové opatření, napadlo ho, ale možná nedostatečné. Vysílač na Velkém ostrově byl naneštěstí navržen s typicky americkým velikášstvím a dokonce i pahýl mohl přijímat signál s dostatečnou intenzitou, aby…
Aby provedl to, kvůli čemu ho Bor navrhl. Vypudil tuto možnost z hlavy.
Naštěstí byl někdo tak prozíravý, že s sebou vzal skříňku se speciálním nástrojem, kterým se daly povolit šrouby na pouzdru roznětky. Byly totiž navrženy tak, aby odolávaly síle oceánu. Taky se naštěstí nikdo nepokoušel otevřít samotný plovák přijímače, protože nezkušený mechanik by mohl snadno způsobit nehodu.
Až do této chvíle se na Arkadije Bora štěstěna usmívala. Bor se potil a prázdný žaludek se mu propadal spolu s kolísáním člunu. Pokoušel se zklidnit žaludek, aby se mohl soustředit na svůj úkol. Ale brzy zjistil, že se do schránky s roznětkou ze člunu nedostane. Něco si pro sebe zamumlal a pak skočil. Pevně se chytil jednou rukou bóje a druhou se snažil klíčem uvolnit šrouby.
Říkal si, že by to muselo být neuvěřitelné štěstí, vlastně neštěstí, kdyby ten, kdo se pokouší odpálit roznětku, nalezl správnou kombinaci signálů.

Bor se držel lana zábradlí a můstek se pod ním vlnil. „Co se děje?“ chtěl vědět.
„Víte, co jsem se právě dozvěděl z vysílačky?“ řekl Burford. „Hlášení, že během posledních dvaceti minut zachytili kódované rádiové signály z vrcholku Mauna Loy. Pokaždé jiný kód. Ale všechny ve stejném frekvenčním pásmu. Neříká vám to nic?“
Bor se na přístavním můstku přikrčil: „Ale… ale…“
„Jistě, chlape!“ přikývl Burford ostře a zařval na přijíždějící člun: „Vy tam, přistavte ten zasranej člun sem!“
„Ale to chce aktivovat detonator,“ zašeptal Bor. „Jamesone! Proč to říkáte mně? Zavolejte někoho z lidí od roznětky, Pritta, Stevense…“
„Kdyby tu někdo z nich byl, myslíš, že bych tam posílal tebe? Marš do člunu! Jeď tam, než ten ďábel, kterej se snaží odpálit tvou bombu, bude mít to štěstí a trefí správnou kombinaci!“

Možná taky, dostala jeho naděje křídla, se dělnická revoluce vyvine tak, jak slibovali Marx a Lenin, a mateřská země dělnické třídy se změní v proletářský ráj, kde nebude policie a vězení či pomstychtiví úkladní vrazi, a tato země přijme zpět svého pomýleného syna s otevřenou náručí…
Nebo se sám Bůh nakloní dolů a vezme Arkadije Bora přímo na nebesa. Ani jedno není pravděpodobnější než druhé. To nejpravděpodobnější je každopádně velmi nepříjemné.

Nebyl to Bůh, kdo vysvobodil Arkadije Bora z cely. Byl to jen smrtelník, ale vypadal jako rozhněvané božstvo. Byl to Jameson Burford. Tvářil se hrozivě a pomstychtivě. Borův žaludek se zachvěl, když strážný náhle odemkl dveře cely, Burford se protáhl dovnitř, chytil Bora za loket a táhl ho ven.
„Vy jste to opravdu zmršil!“ řekl Burford. Tón jeho hlasu byl příjemný, ale železný stisk na Borově paži příjemný nebyl. Stejně tak nebylo příjemné místo, kam ho chlap jak hora táhnul lodními průchody.
Bor klopýtal a vrávoral jako školák, kterého táhnou do ředitelny. „Co… co se…“ lapal po dechu.
Ale Burford jen pevně svíral jeho paži. Ten chlap měl prsty jako z ocele! Bor hekal, klopýtal a nakonec shledal, že ho Burford vytáhl na otevřenou přistávací plochu. Chatrně vypadající schůdky vedly dolů k přístavnímu můstku připevněnému k boku Hermesu. Burford ho postrčil dolů.
„Člun, zatraceně,“ zařval Burford. „Přistavte sem ten zatracenej člun!“

Jeho chytili, chytili ho v přítomnosti agentky KGB. I kdyby mu byli důvěřovali po tom, co se stalo dřív, a to nebylo příliš pravděpodobné, už mu nikdy věřit nebudou. Už ho nikdy nebudou odměňovat tak, jak mu slíbili. Nebude mít bezpečnou ochranu a nepovede klidný civilní život bez obav a stálého strachu, po němž tak zoufale touží. Nikdy mu nebude chodit každý měsíc americká penze na zvláštní bankovní účet. Nebude znát telefonní číslo ve Washingtonu, kam by mohl zavolat, když si všimne podezřelého auta nebo bude potřebovat nové padělané doklady. Už nikdy nedosáhne žádné z těch věcí, které utečencům tolik scházejí – už nikdy!
A zatím…
Zatím byl ve své cele. Žena z KGB necelých dvacet metrů od něj chrápala tak silně, že by mohla být – Bože chraň! – v Borově vlastní posteli. Ta nemusí mít strach, pomyslel si Bor hořce. Čeká j i ukázkový soud. Vynesou sice strašný rozsudek, možná dokonce rozsudek smrti pro špionáž, ale samozřejmě ho za několik měsíců změní na několik let. A to ji klidně můžou vyměnit za nějakého amerického nešťastníka z CIA, kterého chytili v Kyjevě nebo v Sofii. Kéž by on měl takové štěstí! Na co se má těšit, až se dostane z tohohle místa, kde musí zaklepat na stráž, aby mu otevřela dveře, když se mu chce močit? Ale ano, pár tisíc dolarů už má v bance a ty mu pravděpodobně nechají. Možná mu dají nějaké chatrně zfalšované dokumenty a lístek – kam? Existuje vůbec někde na Zemi místo, kde může žít Arkadij Bor beze strachu?
Možná, pomyslel si se zábleskem naděje, že ho KGB shledá příliš bezvýznamným, aby se s ním zabývala, až ho Američani vycucnou. Možná ho po tom všem nechají být, a i když bude zlomený, bez přátel a osamělý, nebude muset utíkat před každým stínem…
Snad.