Skulil se z ní, podíval se na ni a těžce dýchal. Vrátila jeho pohled prázdně, myslela na jiné věci. Bude o ni mít David starost? Co si asi Stephen pomyslí, jestli bude mít bratříčka, jehož otec je stejně starý jako on? Prší před lávovým korytem? Nedalo se to říct, dokud to člověk nepocítil, protože padání kapek a ševelení palmových listů vydávalo stejné zvuky.
„Vy jste Kanalou při identifikaci poznala, že?“ zeptal se náhle Lono.
Neodpověděla, jen se podívala na mladíkovu tvář. Uvnitř prohlubně byla skoro tma, ale viděla ho zcela jasně.
Ještě stále nekontroloval svůj dech. Chvíli oddechoval a pak řekl: „Měla jste zůstat v St. Louis.“ Rachel pokrčila rameny a on dodal: „To neznamená, že vás nezabiju, když budu muset.“
„Já vím,“ řekla Rachel. „Můžu si na minutku odskočit? Potřebuju se vyčurat.“

A to po svém posledním výletě na Havaj přestala brát pilulky.
Od konce manželství – ve skutečnosti však už od doby dávno před koncem manželství – shledávala Rachel sexuální zážitky někdy jako středně příjemné, někdy jako nudné, ale nikdy jim nepřikládala velkou důležitost. A vzdor všem okolnostem nebyl tenhle zážitek jiný. Přirážela stejně jako přirážel Lono, rukama držela jeho hýždě a přitahovala ho při každém taktu, vzdychala – ale to bylo spíše mechanické vyrážení dechu z plic než vzrušení. Vstrčila svůj jazyk do jeho úst a akceptovala jeho, až se jí nedostávalo vzduchu. Pak otočila hlavu na stranu. Když už soulož trvala tak dlouho, že jí bylo zřejmé, že už nic dalšího nepocítí, sklouzla konečky prstů do masité štěrbiny mezi jeho hýžděmi a stehnem a vrazila mu do konečníku prst. Fungovalo to. Přiškrceně vykřikl, a pak už cítila, jak do ní stříká horkou tekutinu.

Muži nejsou pravděpodobně tak pečliví při čištění zubů a péči o dech jako ženy. Rachel už zažila v ústech různé jazyky. Ale tenhle mladík byl něco zvláštního. Nejspíš to bylo dané rozdílnou kulturní tradicí. Zápach je jen zápach. Důležitost, kterou mu přikládáte, pramení jen z vaší hlavy, kam se dostala díky šesti milionům zubních past a deseti milionům komerčních osvěžovačů dechu. Přinutila svoji mysl, aby to přijala – stejně jako přijala zbytnělého dobyvatele své vagíny.

„Tohle je poslední kontrola turistů,“ zamumlal Lono. Když k ní přiblížil ústa, ucítila, že jeho dech páchne. Škoda, takový hezký mladík. Snadno a přirozeně k němu otočila hlavu a políbila ho.
Rachel si neuvědomovala, že to udělá, a Lono to jistě nepředpokládal. Ale když se to stalo, vypadalo to jako nevyhnutelné. Okamžitě instinktivně ucukl hlavou – ne moc daleko – a pak polibek opětoval. Rukou jí vklouzl pod tričko. Její ruka mu zajela pod kazajku. Řetězy svalů podél páteře měl tvrdé a horké, a když se její zkoumající ruka dostala pod džínsy, narazila na žhavý a naběhlý penis. Stále se líbajíce začali jeden druhého svlékat.
Rachel po celý svůj život ráda chodila do kina, a tak sledovala novou generaci filmových hvězd, které se milovaly v přírodě, mezi ibišky a kokosovými palmami – Dorothy Lamourovou počínaje a Brookem Shieldsem konče. Ale jaký byl rozdíl mezi fantazií a skutečností! Bujný porost džungle měl trny a ostny. Zem byla hrbolatá, vlhká a tvrdá. Ty krásné kapradiny měly zubaté okraje. Stromy, které jim poskytovaly úkryt, měly ocelově tvrdé kořeny, jež rostly těsně pod povrchem a způsobovaly jí modřiny. Bude zhmožděná od boků až po ramena. A bylo by třeba, aby si ten mladík vyčistil zuby. Tihle Havajci, říkala si, jak to, že mají všichni perfektní zuby?

Přikývla a opřela se o kmen stromu. Jako většina dlouhou dobu nedotčených roklí byla i tady tropická džungle. Na lesní půdě se povalovaly roztroušené suché klacky. Vyrážely z nich výhonky, zárodky příštích stromů. V tropickém vlhkém vzduchu rostly rychle. Byl stále jasný den, ale slunce nebylo vidět. Jen vrcholky stromů zářily, jak na ně svítilo slunce.
Lono naproti ní pozorně naslouchal a těžce dýchal. Ten mladík je vyděšený, uvědomila si Rachel. Ne ovšem z toho, co dělá, ale je vyděšený z představy, že něco selže, a neví, co přinese budoucnost. Ať byly jeho původní plány jakékoliv, nepředpokládal strategii ústupu. Když se teď zhatily, musí ji vytvořit.
Ozval se vzdálený hluk auta. Rachel si ho téměř neuvědomila, ale Lono ji chytil a přitiskl na vlhkou, nerovnou zem. „Strážci parku!“ zašeptal jí do ucha. „Buďte zticha!“ Paže, kterou jí nechal kolem krku, byla ve výborné pozici, aby zadusila jakýkoliv křik o pomoc. Rachel filozoficky zvážila své vyhlídky. Předpokládala, že by jí pokus o výkřik nepomohl. Pomalu jedoucí auto už bylo dost daleko. Ale pokusit se o to mohla.

Nezdálo se, že by někam šli. Rachel si nebyla jistá, zda má Lono vůbec nějaké určité „místo“ na mysli.
Něco mu zkřížilo plány, takže musel improvizovat. Bylo zajímavé ho pozorovat a zkusit si představit jeho duševní pochody, ale bylo to obtížné. Vypálený dům stál na konci sopečného parku a i Rachel poznala, kdy opustili soukromý pozemek a vešli do parku, protože tam nebyly žádné domy. Šli po turistických stezkách, občas místy, kde vůbec žádné stezky nebyly. Bylo jasné, že Lono zná cestu. Ale nevypadalo to, že by ho procházka těšila. Byl napjatý a nevypočitatelný. Každých několik minut Rachel zastavil a naslouchal. Zavedl ji na svah a tam ji usadil. „Chvíli tu počkáme,“ řekl. „Nemluvte!“

Rachel vážně přikývla. „Máte na mysli terorismus,“ řekla. „Máte na mysli střílení a zabíjení.“
„Když to bude nutný…“
„Přesně tak jako každý jiný terorista na světě. Střílejí na každého, Lono. Dokonce i na papeže.“
Rozhněval se. „Nerozumíte tomu,“ řekl prudce. „My nejsme teroristi. Nejsme Sdružení 19. května ani Weather Underground, nejsme žádný revolucionáři. Jsme jen Havajci a chceme svou zem zpátky! Ale teď,“ vyskočil najednou, „musíme odtud někam pryč.“
„Takže váš přítel nepřijde,“ podotkla Rachel, jako by jí na tom nezáleželo.
„Do toho vám nic není. Jdeme! Mám novej plán a musíme ho provést.“
„Ale kam jdeme?“
„To uvidíte, až tam budem!“ odbyl ji rázně.

„Vaše skutečné jméno je Albert,“ řekla, „a s prominutím nejste náhodou míšenec?“
Ale na to měl patovou odpověď. Začal jízlivě: „Běloši! Jen proto, že je původní havajská krev smíšená, chcete tvrdit, že neexistuje, abyste na celou věc mohli zapomenout. Stejně jako na Tasmánce!“
Rachel se vyděsila: „Já o Tasmáncích nic nevím.“
„Pokud nevíte, tak pravděpodobně řeknete, že vymřeli – tak o tom mluví všechny učebnice. Ale tisíce původních Tasmánců stále žijí. Jsou to částečně běloši, haloe, protože Evropani znásilnili jejich ženy, ale stále existují, stále žijí a myslí jako domorodci – jen australská vláda předstírá, že o nich nikdy neslyšela. Za nějakých dalších deset let bude tvrdit americká vláda, že už žádní Havajci neexistují. Vy, lidi z velkých zemí, nerozeznáváte rozdíly mezi národy.“
Vše, co na to Rachel mohla říct, znělo: „Je mi to líto, Lono,“ ale její zběhlost v konverzaci ji donutila dodat: „Ale stejně mi není jasné, jak se věci zlepší, když tu nebude americká vláda.“
„Vy to vědět nemusíte,“ vyhrkl Lono ohnivě. „Důležité je, že to víme my, a my vás odtud chceme dostat!“

„Cože?“ ztratila Rachel nit.
„Kamehameha Korps jsou jen prosťáčci,“ řekl divoce. „Polovina z nich práská druhou půlku policajtům. Neudělaj nic pořádnýho, jen děsí turisty.“
„Takže vy patříte k těm druhým, k těm, no…“
„Maui Mau-Mau. Správně. My to berem vážně.“ Zíral na ni agresivně, jako by předpokládal, že to chce popřít. „Vy běloši musíte z Havaje pryč!“
Rachel řekla tónem, jako by konverzovala na vánočním večírku pořádaném knihovnou o tématu, které ji nijak zvlášť nebaví: „Ale když odejdou Američani, nenastěhují se sem Rusové?“
„Američani a Rusové! To je všechno, o čem jste slyšela. Jako by celej svět náležel jedněm nebo druhejm.“
„Jistě. Copak to tak není?“ trvala na svém.
„Můžem zabíjet Rusy stejně snadno jako Američany!“ řekl Lono tvrdě. „Běloši jsou všichni stejná verbež!“
Rachel si sedla na lávový balvan, který přivezli na trávník před domem jako dekoraci a pokračovala zdvořile v diskusi. „Četla jsem o tom, jak Evropané přijeli na Havaj a přinesli s sebou syfilis a neštovice, ukradli zemi a o tom všem – je to podobné jako historie amerických Indiánů, Lono. Vím, že americké válečné lodi přinutily havajský královský dvůr k abdikaci, protože Spojené státy chtěly mít Havaj jako kolonii nebo vlastnictví, nebo co – a pak to Kongres neschválil. Vím o cukrovarnických společnostech a o zabírání půdy.“
„Jak to, že toho tolik víte?“ zajímal se.
„Jsem knihovnice,“ vysvětlovala mu. Knihovnice, kterou unesli a téměř zabili a která si přečetla všechno, co bylo v regálech a týkalo se tohoto předmětu. „Ale to všechno se stalo dávno. Existují dnes vůbec ještě nějací čistokrevní Havajci? Jestli chcete zlepšit situaci, pro koho ji chcete zlepšovat?“
„Já jsem čistokrevný Havajec!“

Když se stíny prodloužily tak, že byly stejně dlouhé jako stromy, řekla Rachel: „Myslím, že už nepřijde, Lono. Něco selhalo.“
„Buďte zticha!“ přikázal jí a dodal: „Prosím.“ Bylo jasné, že ke stejnému závěru došel i on. Selhání plánů, ať už byly jakékoliv, nesl Lono těžce. Rachel si nedovolila o tom příliš uvažovat. Byl nervózní. Pokaždé, když zaslechl ze silnice motor automobilu, či když se objevilo letadlo mířící k Lymanovu letišti, celý ztuhl.
„Měl bych vás svázat,“ řekl, „ale nemáte kam jít. Když se pokusíte utéct, chytím vás, to je vám jasný. A když budete křičet, nikdo vás neuslyší.“
„Já vím.“
Přikývl a dovedl ji blíž k domu. Byla tam zamčená garáž. Auto uvnitř nebylo; garáž byla plná něčeho, co při pohledu oknem vypadalo jako ohořelý nábytek. Lono jí přinutil sednout si do jeho zorného pole, vylomil zámek a začal přestavovat nábytek. Přistrkal ho ke stěnám, až udělal místo tak velké, aby tam mohl zajet otlučeným náklaďáčkem. Pak zavřel dveře a podíval se na oblohu, jako by chtěl říct každé eventuální policejní helikoptéře, že tu nic nezpozoruje.
„Nejde o Kamehameha Korps,“ řekl náhle.

„Proč jste vlezla ke mně do auta?“ opakoval Lono s obličejem tak blízko za její hlavou, že cítila jeho dech.
„Požádal jste mě o to, Lono. Kdo má přijít?“
Chvíli bylo ticho. „Přítel.“ Další chvíle ticha. „Přiveze jiné auto, protože tohle už možná hledají.“ Další chvíle ticha. „Nechcete se zeptat, co s vámi zamýšlíme udělat?“
Tentokrát byla chvíle ticha delší. Rachel pozorovala, jak se květy cordylinie hýbají ve větru.
„My proti vám nic nemáme, paní Chindlerová,“ řekl Lono. „Je to čistě politická záležitost. Prostě uděláte, co vám řeknem, a…“ Nedokončil větu.
Rachel beze slova pokývla. Nedokončil větu, protože konec zněl: „…a my vám neublížíme.“ Ačkoliv byl mladík terorista, nebyl to lhář.
Slunce dosáhlo zenitu a začalo klesat směrem k hoře. Chlapec táhl Rachel s sebou dozadu za dům, kde byla stará, ale stále ještě funkční ruční pumpa. Oba měli velkou žízeň. Rachel požádala o dovolení uchýlit se za anturie, aby si ulevila, protože měla plný měchýř… ale stále nikdo nepřicházel.

Rachel se opřela dozadu a přivřela oči. Položila ruku na parapet okna, aby se polaskala se sluníčkem, a pak teprve promluvila.
„Nemyslím, že sem David přijde,“ řekla.
Lono otočil hlavu, a pohlédl na ni přivřenýma očima. „Proč to říkáte?“ zeptal se a nenápadně přesunul ruku ke kapse.
Rachel poslušně odpověděla: „Částečně proto, že jste mi lhal. Váš strýc by vás pro mě nikdy neposlal, protože jste členem Kamehameha Korps. Takže nečekáte na Davida. Na koho to čekáte, Lono?“
Chvíli na ni mlčky hleděl. Unavena jeho pohledem se Rachel odvrátila a pohlédla z okna. Bylo to hezké místo na postavení domu, škoda že byl vypálený.
Dům vypadal jako z amerického předměstí – bíle natřený, obitý prkny, se zelenými okenicemi. Byl to typ domu, s nímž se setkáte v dětských knížkách, kde maminka peče perník a tatínek přichází domů z práce s povolenou kravatou, usměvavou tváří a vždycky má v kapse něco pro děti.

Lono našpulil rty. „Teoreticky,“ řekl a vyslovoval každé slovo, jako by bylo součástí modlitby, „si nejsem jistý, jestli jsem je kdy nazýval teroristy. Terorismus je záležitost pojmů, ne? Nebyl snad váš George Washington druhem teroristy? A Menachem Begin byl určitě. Dokonce vypsali odměnu na jeho hlavu. A pak se stal světovým státníkem a dokonce nositelem Nobelovy ceny míru. Ne, paní Chindlerová,“ řekl vážně, „terorista je jen hanlivé označení toho, co běžně dělá každý voják či státník. Bez urážky – kdyby byl Kanaloa sestřelil letadlo za války, místo aby ho unesl z letiště, dostal by za to vyznamenání.“
„Já vím,“ řekla Rachel. „Takže to udělal on!“
Mladík seděl vzpřímeně: „Říkají, že to udělal. Možná to udělal.“ Zarazil se v půli dechu a zíral na ni. Pak se zase hezky usmál: „Ale to je všechno jen teorie, paní Chindlerová. To už je hodin! Divím se, že se strýček David ještě neobjevil.“

„Měli zajímavé pojetí sexu,“ komentovala to Rachel.
„To měli. A stejně tak Kuši, přinejmenším teoreticky – aspoň myslím, že teoreticky.“
„Kanaloa je taky jméno boha?“ zeptala se Rachel opatrně.
Lonova tvář ztvrdla. „Čí jméno?“
„Kanaloa. Toho teroristy na identifikaci. Toho, co jste o něm řekl, že utekl z vězení. Ten má taky jméno boha?“
„Není to přesně jméno boha,“ odpověděl mladík nevlídně. „Je to jméno, které nosilo několik starých havajských princů, kteří byli velmi stateční.“
Rachel přikývla. „To by souhlasilo. Myslím, že člověk potřebuje hodně odvahy na to, aby se stal teroristou.“ Opřela se dozadu, jak byla ze sluníčka ospalá. „Totiž o tomhle jsem mluvila s Kuši daleko víc než o starých božstvech. O Maui Mau-Mau a Kamehameha Korps, a o těch ostatních.“
Oči, které byly ještě před chvílí veselé a přátelské, se zamračily. „V podstatě mám dojem,“ dodala Rachel, „že k nim Kuši chová jisté sympatie – aspoň jak vy říkáte, teoreticky.“
Mladík se zamyšleně podíval na hodinky. Po chvíli řekl: „Řekl bych, že teoreticky s nimi jistým způsobem sympatizují všichni Havajci. Ovšem jen do určitého stupně,“ dodal opatrně.
„A co vy, Lono,“ zeptala se Rachel.
„Já?“
Přikývla.

„Ale všechny jsou zajímavé,“ zamumlala Rachel. Ačkoliv mládenec mluvil s ní, jeho oči byly všude jinde, jen ne na její tváři. Pozoroval silnici, hleděl na oblohu a rozhlížel se po zarostlé zahradě.
Lono se pro sebe usmál, ale stále se na ni nepodíval. „Jednou jsme tu měli astronoma,“ řekl. „Byl to Francouz. Vypravil se s velikým dalekohledem na Mauna Keu. Kuši mu vyprávěla o astronomii v havajském stylu – všechno o stvoření země a hvězd a planet – ale nic o velkém třesku, to mi věřte. Víte, proč je v noci nebe černé? Protože jednou spadlo dolů a zpátky bylo vytlačeno blátivou tyčí. A hvězdy pocházejí, s prominutím, paní Chindlerová, z cákanců, když bohyně nebe masturbovala.“ Teď hleděl přímo na ni. „A jednou se žraločí bůh pomiloval s prasetem a tak se narodil známý humahumanukanukaapuaa.“

„Ne? Ani nic o mně?“ usmál se mladík důvěrně. „Říkají mi Lono. Je to něco jako přezdívka. Byl to jeden z nejmocnějších bohů spolu s Kaném a Kuem. Byl to ten, který skutečně tvořil věci, rozumíte? A když jsem byl mladý, domnívali se, že někam mířím. Myslím, že jsem je později zklamal.“

„To jistě ne,“ řekla Rachel zdvořile.

Pokrčil rameny. „Kuši má z bohů nejradši Pele. Myslím, že Kuši byla před časem feministka, dokonce i pokud se týče bohů. Pele byla žena.“

Rachel nasadila na tváři výraz účastné zdvořilosti. Lona to povzbudilo, takže pokračoval: „Musíte si, paní Chindlerová, uvědomit, že legendy jsou to nejvýznamnější, co my Havajci v dějinách máme.

Dokud nepřišli misionáři, neměli jsme psaný jazyk. Naši historikové byli básníci – jako Homér. Zpěváci zpívali meles, tedy tradiční historické písně, a jiní zpěváci jim naslouchali, pak odešli a zpívali je někde jinde. Tak, jak si je zapamatovali. S různými tvůrčími dodatky, které si sami vymysleli. Existuje dvacet pět různých verzí o tom, jak Pele, bohyně sopek, přišla na Havaj, a přinejmenším sto dalších o jejích sestrách, milencích a nepřátelích – a všechny si vzájemně protiřečí.“

„Ten, co dneska ráno z vězení utekl!“opravil ji mladík divoce. Podíval se na hodinky a pak se vzpamatoval. „Nechtěl jsem na vás křičet,“ omluvil se vědomě zdvořile. „Jak se vám líbí Havaj?“

Rachel otrhávala zelený stonek listu. „Je velmi půvabná.“

„Nemyslím scenerii, mám na mysli nás, potrhlé Havajce. Někdo, jako je má pra-pra a tak dále babička, to pro vás musí být zajímavá zkušenost.“

Rachel mnula mezi prsty kousek zeleného. Bylo to cítit tropy. „Mám Kuši velice ráda,“ prohlásila a zamyšleně se na něj podívala.

„Samozřejmě že máte,“ usmál se. „Každý ji má rád. Je v podstatě turistickou atrakcí, ty její historky o staré Havaji, jejích bozích a hrdinech.“

Pokud chtěl mladík hrát konverzační hru, Rachel chtěla jít hlouběji. „O tom mi nic neříkala.“

„Strýček David mi sice řekl, abych vás vyzvedl, ale ta povídačka o tom, že máte zůstat u Kuši, to nebyla pravda. To bude první místo, kde vás budou hledat.“

Rachel pokojně přikývla. Rozhlédla se po okolí. První věc, které si každý musel všimnout, byl klid. Nebylo slyšet nic s výjimkou šumění listí a větví v neustálém větru. Dům vypadal, jako by byl vypálený a rostliny okolo celé měsíce nikdo neupravoval. Plané anturium vyrostlo do výše a z kokosových palem padaly na silnici listy. „Já vím, že to částečně nebyla pravda, protože mi David řekl, že k němu půjdeme dnes večer, a ne už odpoledne. Ani nevím, jestli je Kuši doma.“

Mladík vypadal znepokojeně. „A vy jste přesto vlezla ke mně do auta?“ zeptal se. „Měla byste být opatrnější, paní Chindlerová. Co kdybych byl jeden z únosců? Můžu být sám Kanaloa!“

„Tak se jmenuje? Ten, co byl na identifikaci? Ten, co je teď ve vězení?“

Tentokrát se usmál. „Velmi zřídka, paní Chindlerová.“ Usmíval se zvláštním způsobem. Byl to pohledný mládenec a se zlatou pletí a černýma jiskrnýma očima plážového playboye připomínal mnohem více bělocha než Havajce nebo Orientálce. Ale když se usmál, vypadal jako vlk. „Tady to otočíme,“ prohlásil a mrkl do zpětného zrcátka. Nebylo vidět žádné auto. Vjeli na vedlejší silnici, která byla zřejmě užívána velmi zřídka, protože po asfaltu byly roztroušeny nerozdrcené listy uschlých rostlin. Zahnuli na parkoviště před domem obitým prkny a mladík vypnul zapalování. „Neřekl jsem vám tak úplně pravdu, paní Chindlerová,“ řekl.

Minuli orchidejovou farmu, pak plantáž s makadamiovými ořechy, vyjeli z dopravního ruchu a stoupali vzhůru svahem Mauna Loy. Mladík řídil náklaďáček Honda snadno a obratně, ale v duchu se řízení nevěnoval. Náklaďák byl vrak. Z místa, kde Rachel seděla, viděla, že schází pravý blatník a po polovině přístrojů zbyly na přístrojové desce jen díry. Byl to farmářský náklaďák, který jeho majitel používal na soukromém pozemku mimo veřejné komunikace.

„Nebojíte se policie?“ zeptala se Rachel, jako by udržovala konverzaci s jedním z univerzitních studentů, který si přišel vypůjčit knihu, aby udělal zápočet. Mladík neotočil hlavu, ale chvíli trvalo, než odpověděl.

„Policie není to, čeho se obáváme, paní Chindlerová.“

„Mám na mysli technickou kontrolu,“ vysvětlila. „Tady u vás na Havaji je nemáte?“